Tento příběh začíná 23. února 1744, kdy se v židovském ghetu ve Frankfurtu nad Mohanem v rodině Bauerových narodil syn Mayer Amschel. Jeho otec Mojžíš (Moses) Amschel Bauer židovský zlatník, lichvář a směnárník měl ve znaku rodinného podniku červený štít (rotter schild). Mayer Amschel vyrůstal s rodiči v malém domku ve špinavé uličce. Když vyrostl a chtěl se osamostatnit, nedostal od vrchnosti povolení k tomu, aby mohl prodávat látky. Dokonce nedostal povolení ani k tomu, aby se mohl vyučit nějakému řemeslu. Ke zkušenostem, jak nakládat s penězi přišel u bankovní rodiny Oppenheimů v Hannoveru. A tak začal obchodovat s penězi a velmi brzy se naučil dělat s nimi takové spekulativní kousky, že si mohl v roce 1764 založit malou směnárnu, která se mu stala dokonalým odrazovým můstkem k velké kariéře finančníka evropského formátu. Základ Rothschildova majetku ovšem pocházel zejména z obchodu s lankrabětem Vilémem Hessenským. Vilém zdědil údajně jeden z největších majetků v Evropě, ale při správě tohoto majetku nakonec podstatně závisel na Mayerovi.
Amschel Rothschild založil vlastní bankovní dům, jehož průmyslové a obchodní operace se začaly rozrůstat do nevídaných rozměrů, nároky na úvěr, jehož výše a délka trvání daleko překračovaly rámec běžných možností jiných soukromých peněžních domů té doby. Hlavním předmětem obchodní činnosti jeho banky byly samozřejmě spekulace.
Mayer Amsel Rothschild měl se svou ženou Gutele, kterou si bral v jejich 17ti letech, pět synů a pět dcer. Pro své syny vybral manželky výhradně ze zámožných a vlivných rodin. Stejně tak se i jeho dcery vdávaly za dobře postavené a uznávané bankéře. Své finanční impérium pak rozšířil za hranice Německa tím, že syny poslal do pěti měst v různých evropských zemích, aby tam začali podnikat.
Amschel Rothschild, nejstarší syn, zůstal ve Frankfurtu n/Mohanem, převzal obchody po svém otci a stal se hlavou rodu. Nathan Rothschild mezi lety 1790 a 1800 působil jako obchodník s textilem v Manchesteru. V roce 1811 se usídlil v Londýně a založil v něm banku. Dokázal si vybudovat vlastní zpravodajskou síť agentů, která byla lepší, než jaké měla anglická vláda. Salomon Rothschild zamířil do Vídně a odtud řídil ekonomiku celého Rakousko-Uherska.
Kalman Rothschild si zřídil panství v Neapoli. Jeho bankovní instituce spravovala finance rakouských vojáků a ovládal z ní Balkán. Později změnil své jméno na Carl Mayer von Rothschild. Nejmladší syn James Rothschild odešel v roce 1812 do Paříže, stal se jedním z nejvýznamnějších francouzských finančníků a sloužil jako poradce francouzských králů. Financoval ve Francii výstavbu železnic a dolů. Miloval francouzské vinice a dodnes jeho vinice stále produkují kvalitní vína Chateau Mouton Rothschild. Na takto teritoriálně odlišných místech se bratři samozřejmě zpočátku převážně věnovali obchodu se zbožím, které mělo strategický význam jak pro válku, tak i pro období dočasných příměří, jako je bavlna, sukno a zbraně. Zásluhou účinného systému vzájemné výměny informací, který bratři na svou dobu dovedli k mimořádné dokonalosti, mohli rychle a pružně převádět fondy po celé Evropě a poskytovat půjčky vládnoucím rodům.
V případě nepříznivé situace v jedné zemi si měli bratři navzájem pomáhat, což se opravdu dělo, po celou dobu jejich života úzce spolupracovali. Aby peníze zůstaly v rodině, berou si Rothschildové vždy pouze Rothschildy, a to tak, že bratranci se žení s přímými sestřenicemi. Navzdory těmto příbuzenským sňatkům, které ostatně tehdy byly běžné zejména v evropských panovnických rodech, se v klanu Rothschildů neobjevuje žádný geneticky defekt.
Když Amschel Rothschild v roce 1812 zemřel, zanechal po sobě neskutečné jmění ve výši odpovídající zhruba 200 milionů dolarů, což byla vůbec nejvyšší částka, jaká kdy byla soustředěna v Evropě v rukách jedné rodiny.
Nejstarší ze zakladatelových synů, po něm pojmenovaný Amschel, převzal banku ve Frankfurtu nad Mohanem, kterou dále rozvíjel jako tehdy nejvlivnější finanční dům na kontinentu. Rothschildové se tak například stali díky privilegovanému kontaktu s vídeňskou vládou „finančníky Svaté aliance" a také britské a francouzské koloniální expanze v 19. století. Není divu, že se jim dařilo hlavně v Anglii, kde dokonce v roce 1847 získal Nathanův syn Lionel de Rothschild ve volbách parlamentní křeslo, pak baronský titul a stal se členem Sněmovny lordů.
Z rodiny Rothschildů se stala jedna ze současných nejvlivnějších finančních skupin světového kapitálu. Má přímý i nepřímý vliv na řadu bank, pojišťoven a průmyslových korporací, zejména ve Velké Británii, Francii a USA.
K jejím klientům patří mimo jiné známý holandský supermarketový řetězec Ahold, americká General Electric Consumer Finance, Deutsche Telekom a britská BBC.
Salomon Mayer Rothschild, narozený 9. září 1774 ve Frankfurtu nad Mohanem, měl za úkol působit ve Vídni. Ač jeho trvalou rezidencí byla Paříž, hotel Holland, ve Vídni pobýval v hotelu Römischer Kaiser, protože jako žid nesměl vlastnit žádné pozemky. Měl dvě děti: Anselma Salomona (1803-1874) a Betty Salomon (1805-1886). V roce 1800 byl jmenován dvorním faktorem Habsburků, což jej od roku 1816 vázalo k častějším pobytům ve Vídni. Mezitím byl v roce 1815 povýšen do šlechtického stavu a o sedm let později se stal baronem. S podporou vládních míst nakonec ve Vídni založil filiálku rodinné banky. Kdykoli vídeňská vláda potřebovala dostat zasvěcené zprávy ze světa financí či půjčky a úvěry, byl Rothschildův dům vždy ochoten i připraven. Časem se vytvořilo osobní přátelství mezi Salomonem a kancléřem Metternichem. Jen za období 1820 až 1848 dokázal rakouské vládě zajistit půjčky ve výši 203 milionu zlatých se slušnou provizí a podílem na úrocích. Skvělým tahem Rothschildova bankovního domu se ukázalo zavedení slosovatelných cenných papírů, který spouští jako první na světě. V roce 1848 musel jako přívrženec neoblíbeného Metternicha utéci z Vídně a do sklonku života žil trvale v Paříži. Od onoho roku řídil chod vídeňského bankovního domu syn Anselm.
Krom toho se Salomon Rothschild stal monopolním producentem rtuti v celé Evropě. Ovlivňoval systém pojišťovnictví v celém rakouském mocnářství. A stal se i držitelem rozhodujícího balíku akcií severomoravských dolů a Vítkovických železáren. V roce 1829 se Salomon rozhodl naplnit vizi profesora vídeňské polytechniky Františka Xavera Riepela o výhodnosti vzájemného skloubení průmyslových center se zemědělskými oblastmi pomocí železnic.
V roce 1835 se majitelem Vítkovických železáren stalo Vítkovické těžířstvo, které ovládal bankéř Salomon Mayer Rothschild, jenž se v roce 1843 stal jejich jediným majitelem.
Poprvé projevil zájem o Ostravsko v roce 1831, když hodlal koupit rozestavěnou Rudolfovu huť ve Vítkovicích z pozůstalosti právě zemřelého arcibiskupa arcivévody kardinála Rudolfa Habsburského. Tento záměr souvisel s definitivním rozhodnutím vybudovat už zmíněnou železnici z Vídně do Krakova. Záměr se však pro odpor vídeňského dvora a olomoucké kapituly, obávající se konkurence pro své nedaleké Frýdlantské železárny, nerealizoval.
Nový pokus o získání Rudolfovy hutě vykonal Rothschild v roce 1835, kdy prostřednictvím vídeňského bankéře Heinricha Geymüllera získal huť do nájmu. Definitivně přešly železárny ve Vítkovicích do vlastnictví bankovního domu Rothschildů v dubnu 1843.
Myšlenka železničního propojení hlavních hospodářských bodů Salomona natolik zaujala, že z vlastních prostředků nechal pořídit geologický průzkum budoucí Severní dráhy, jejíž trasa měla mířit z Vídně přes Moravu až do okolí Věličky v Polsku, s velkými nalezišti soli.
Aby si získal přízeň veřejnosti, která nebyla Židům nakloněna, založil nadaci, z níž byla udělována stipendia synům z vídeňských měšťanských rodin ke studiu na polytechnickém institutu. Za to byl roku 1842 jmenován čestným občanem Vídně. To mu usnadnilo získat rakouské občanství.
Jakmile měl v ruce povolení ke stavbě, založil akciovou společnost, která za jeden měsíc obstarala na tento železniční projekt sumu ve výši téměř 8 milionu zlatých. Tempo výstavby celého projektu, kterou Rothschildův dům kontroloval, byl imponující. Výstavba postupovala rychle kupředu, takže již 7. července 1839 přijel první vlak do Brna, 1. září 1841 do Přerova, 17. října 1841 do Olomouce a 15. srpna 1842 do Lipníka nad Bečvou. Už v roce 1845 se mohlo jet po železnici z Vídně do Prahy.. V roce 1847 byla dokončena spojovací větev ke slezské trase směřující do Berlína.
Nesporným faktem zůstává, že Rothschildové do velké míry významně ovlivňovali hospodářsky život země, ve které žili. Šlo o lidi, o kterých se jistě právem říká, že jsou nadáni podivuhodným instinktem, který jim umožňuje vždy volit tu správnou variantu. Dodnes může sklízet velký obdiv jeho bezesporu unikátní čin, když Anselm zavádí pro své zaměstnance takový penzijní systém, že jejich starobní důchod pak činí 101 % jejich platu. O tom by se nám dnes mohlo jen zdát.
Byli známí jako velcí mecenáši a sběratelé křesťanského umění. Finančně podporovali také dvě církevní stavby v Ostravě a měli patronát nad Šilheřovickým kostelem.
Ale uvnitř rodiny byli hodně konzervativní. Své židovské víře zůstávali vždy věrni. Jedinou výjimku představuje Nathanova druhá dcera Hannah, která se provdala za křesťana, mladšího syna lorda ze Southamptonu. Rodina se jí zřekla a považovala ji za mrtvou. Syn Hannah se pak ještě jako dítě zabil pádem z poníka. Její manžel ztroskotal - v byznysu, politice a nakonec i osobním životě.
Salomon Mayer Rothschild získal na Ostravsku několik pozemků, a sice v Novém Bohumíně, Šilheřovicích s výstavným zámkem a v Hlučíně. Byl prvním z vídeňské větve Rothschildů, který pobýval na šilheřovickém panství. Do něj spadaly v roce 1835 kromě Šilheřovic Antošovice, Darkovice, Hať, Hlučín - zámek, Koblov a Markvartovice s příslušnými dvory. Muž, který se tak zasloužil mimo jiné i o rozvoj naší země, umírá 28. července 1855 v Paříži ve svých jedenaosmdesáti letech.
V roce 1852 pozemky zdědil jeho syn Anselm, který k nim ještě přikoupil panství Benešov. Rothschildové sice v Šilheřovicích mnoho nepobývali, ale lidé je vzali na vědomí jako své panstvo.
Ještě za Anselmova života převzal v roce 1855 prosperující vídeňský bankovní dům jeho mladší syn Salomon Albert Anselm. Ten pokračoval i v otcově podnikatelské aktivitě na poli investic do rakouského průmyslu, dolu a železnic. Po otcově smrti se stal vlastníkem ostravských podniků.
V roce 1844 získali Rothschildové hlučínské panství i se zámkem, který je jednou z dominant města. Jedná se o dvoupodlažní budovu o třech nestejně dlouhých křídlech na půdorysu U.
Předpokládá se, že zámek vznikl na základech pozdně gotické tvrze. Po požárech v letech 1616 a 1621 byl zámek záhy opraven a poslední velká přestavba byla ukončena v r. 1733. V 19. a 20. století prodělal zámek četné úpravy, které setřely starší slohový charakter stavby. Za napoleonských válek, po porážce Pruska v roce 1807, sídlili na zámku francouzští důstojníci. V roce 1811 došlo k ubourání části jižního křídla.
Když získali zámek Rothschildové, tak v prvních letech jejich správy panoval na hlučínském zámku čilý umělecký ruch. Později však zájem majitelů o zámek upadl. Rothschildové jej pronajímali různým veřejným institucím - v 60. letech 19. stol. zde sídlil např. pruský soud. V r. 1938 byl zámek Rotschildům zabaven a připadl pod německou komisařskou správu. Ta stavbu prodala v roce 1943 městu Hlučínu, které o ni díky Benešovým dekretům v roce 1946 přišlo. V letech 1945 - 1960 měly v zámku své sídlo soudní orgány a okresní oddělení veřejné bezpečnosti. Po r. 1960, kdy zanikl hlučínský okres, stát dlouho nevěděl jak se zámkem naložit, až jej dal v roce 1985 k dispozici Spotřebním družstvům Praha pro obchodní a učňovskou školu. V roce 1999 odkoupilo zámek město Hlučín.
Po rekonstrukci zámku v letech 2002-2006 v nových prostorech přivítalo návštěvníky Informační centrum a výstavy s muzejní tématikou. Následovalo vybudování knihovny a literární čajovny, včetně prostor pro vedení KC Hlučín. Byl vybudován Zámecký klub pro variabilní využití jak k činnostem KC Hlučín, tak také Muzea Hlučínska. V blízkosti zámku se dnes nacházejí jen malé stopy po původním nevelkém parku.
V roce 1846 se až do druhé světové války stal majetkem rodiny Rothschildů také zámek v Chalupkách, který byl postaven na místě původního hradu. Hotel „Zamek” se nachází na klidném místě v historické budově zámku, přímo u polsko-české státní hranice, mezi českými obcemi Bohumín a Šilheřovice, jen 10 km od centra Ostravy. Dnes je zde restaurace s výbornou kuchyní i s možností ubytování.
Šilheřovice byly místem, na kterém Ferdinand, druhý syn barona Anselma von Rothschild, strávil dlouhé líbánky se svou ženou, sestřenicí Evelinou, po svatbě v létě roku 1865. Zde každý podzim Ferdinand strávil až tři měsíce lovem v loveckém revíru na místech, kde prožil krásné chvíle svého dětství, kdy zde s rodiči pobývali.
Evelina byla dcerou barona Lionela de Rothschild prvního žida, který zasedal v britské Dolní sněmovně. I když se Ferdinand příslušník vídeňské bankéřské rodiny Rothschildů narodil v Paříži, stal se britským občanem a přestěhoval se z Vídně do Londýna. V Británii používal jméno Ferdinand de Rothschild. Byl liberálním politikem a v letech 1885 – 1898 byl poslancem britské Dolní sněmovny.
Po dlouhé svatební cestě napříč Evropou, navštívili i Šilheřovice. Tehdejší dopisy Eveliny rodičům do Anglie informují o rozsáhlých přestavbách zámku a parku, ke kterým dal podnět Ferdinandův otec Anselm. V parku byly přesazovány vzrostlé stromy a bylo vybudováno jezero. Evelina popisovala, jak její tchán Anselm „obklopil své sídlo velkými kameny, vodopády a mosty“. Dále pokračovala: „Stejně jako všichni Rothschildové má i tchán Anselm v oblibě vodotrysk, který byl zřízen na jednom z jezer, když byly položeny trubky na zavlažování trávníků. Malebný zámek z červených cihel blízko řeky Odry skrýval strojní zařízení pro vodárnu.“ Evelina v dopisech popisovala, jak psí víno, které Anselm zasadil, aby se popínalo po velkých dubech a jilmech, zbarvovalo na podzim park do jasné červeně. Stavební práce na šilheřovickém panství byly prováděny pod vedením lesmistra Exnera. Správce panství lesmistr Exner byl mimo jiné také pověřen organizováním lidových zábav -„Volksfestu“, veřejných slavností pro všechny obyvatele šilheřovického panství. Tato tradice byla přenesena i na anglické panství, kdy všichni lidé z Waddesdonu a okolních obcí, byli pozvání na piknik, konaný na panských pozemcích.
Evelina ráda sedávala na březích jezírka, které nese její jméno. S manželem Ferdinandem se pak usadili v Londýně blízko domu rodičů nevěsty. Bohužel Evelina zemřela 4. prosince 1866 při porodu mrtvého syna. Je pohřbena v Rothschildovském mauzoleu na židovském hřbitově West Ham v Anglii. Ferdinand von Rothschild zemřel v roce 1898 a je pohřben vedle své manželky.
Anselm po smrti svého otce Salomona Mayera v roce 1855 spravoval veškerý majetek rodiny. Byl schopný, praxi získal v bankovním domě svého strýce Jamese v Paříži. Jako podílník akciové společnosti Severní dráha Ferdinandova dokončil některé otcovy záměry: koupil šachty od bratří Kleinů, Důl František v Přívoze, dále doly Albert a Hubert v Hrušově, Důl Hermengild na Slezské Ostravě, jámu 10 v Moravské Ostravě a od rakouského státu důlní pole v Heřmanicích. Získal absolutní převahu mezi ostravskými těžaři.
Součástí společenského vzestupu Rothschildů byl i jejich vstup do šlechtického stavu, který nebyl jednoduchý, neboť nebyl provázen přestupem na společensky přijatelnější křesťanství. Zakladatel vídeňské filiálky, Anselmův otec Salomon Mayer, byl císařem Františkem I. nejprve povýšen v roce 1816 do šlechtického stavu a poté byl roku 1822 povýšen do stavu svobodných pánů, kterýžto titul mohli používat všichni členové rodiny Rothschildů. Jeho syn Anselm Salomon (1803-1874) se stal nejuznávanější osobou židovského vyznání v Rakousku a prvním židem, kterého panovník jmenoval členem panské sněmovny (rakouské Říšské rady).
V roce 1820 byl poslán na univerzitu do Berlína. Po dvou letech nastoupil do bankovního domu Rothschildů v Paříži a působil Berlíně, Kodani, Bruselu a Haagu. Po smrti otce v roce1855 se vrátil do Vídně, převzal vedení zdejší bankovní pobočky a řídil ji až do smrti. Byl zakladatelem „Rakouské úvěrové banky pro obchod a průmysl“ (Creditanstalt), ve které uložil základní kapitál z vlastních zdrojů. Za prusko-rakouské války roku 1866 Rothschild neposkytl úvěr ani Rakousku ani Prusku, protože byl bezpodmínečným zastánce mírového soužití mezi oběma soupeřícími státy.
Roku 1826 se oženil se sestřenici Charlotte von Rothschild (1807-1859), dcerou Nathana Mayera Rothschilda, zakladatele londýnské větve Rothschildů. Z tohoto manželství vzešlo osm dětí. Druhý syn Ferdinand však nejevil zájem o rodové podnikání a odešel do Anglie, takže ještě za Anselmova života převzal v roce 1855 prosperující vídeňský bankovní dům a pokračoval v otcově profesi bankéře nejmladší syn Albert Salomon. Ten pokračoval v otcových podnikatelských aktivitách.
Baron Anselm Solomon započal s obnovou lesů a jejich správcem se stal zkušený Karel Exner. Ten měl na starosti obhospodařování Rothschildových slezských lesů a honiteb. Bylo mu uloženo, aby o tyto lesy včetně lesní zvěře pečoval tak, aby byly zahlazeny přehmaty, k nimž v minulosti docházelo. Byly založeny nové lesní školky a zaneřáděné plochy byly zalesněny duby, javory, borovicemi a smrky.
V roce 1858 byla založena na okraji lesa směrem ke dvoru Paseky bažantnice. V lesích tak byla obnovena rovnováha mezi staršími a mladými porosty i mezi lesní zvěří. Už Evelina zaznamenala v dopisech snahy zahradníků udržet na uzdě zvěř rozrývající trávníky, což svědčí o jejím zájmu pro zahradnickou práci i zálibě o divoká zvířata.
Albert Rothschild byl považován v roce 1910 za nejbohatšího Evropana s ohledem na oceňovanou hodnotu svého majetku ve výši jedné miliardy korun. Ale štěstí si ani on za ně nekoupil. Ve vlastnictví vídeňské větve Rothschildů byly zámky v Langau, Enzesfeld, Šilheřovice, Benešov a Reichenau. Rothschildové vlastnili také Rothwald v Rakousku, v té době nejrozsáhlejší souvislý prales ve střední Evropě.
Albert von Rothschild si vzal v roce 1876 Bettinu Caroline de Rothschild (1858-1892), dceru Alfonse Jamese de Rothschild. Narodilo se jim sedm dětí.
I když od dob Anselma již Rothschildové nestáli v představenstvu Creditanstaldt, měli stále velký vliv v této instituci. Žádné jmenování do představenstva se neobešlo bez souhlasu barona Salomona Alberta. V posledních letech počet mocných kreditních bank neustále stoupal a jediný způsob, jak se soukromé banky mohly udržet, byl vytvářet konsorcia, která by třídila hlavní články obchodu. V roce 1880 jeden takový syndikát zvládl životně důležité půjčky uherské vládě a o dva roky později zabránil kolapsu vídeňské burzy skoupením státních dluhopisů. Od té doby se jen velmi málo důležitých projektů v oblasti státních financí, průmyslu nebo železnice odehrávalo bez Salomona Alberta.
Salbert měl také svůj rodinný život. Narodilo se mu sedm dětí. Ze sedmi jedno zemřelo v kojeneckém věku a další, nejmladší holčička Valentine, se narodila hluchá. Jak se u takových případů často stává, uběhlo několik let, než se na tuto vadu přišlo. Rodiče i chůvy se totiž domnívali, že je dítě netečné nebo hloupé. Jinak to byla docela šťastná holčička, která pramálo postrádala rodinné výsady – ba i onu finální pečeť, jíž bylo přijetí u císařského dvora, kdysi odepřené Anselmovi. Přístup k císařskému dvoru byl totiž střežen těmi nejmalichernějšími konvencemi - konvencemi, které zejména židé nemohli prorazit.
V roce 1877 však byli Salomon Albert a jeho žena Bettina formálně pojati mezi ty, kdo byli „přijati“ císařem. Byl to vrchol všeho, čeho Salomon, Anselm a Salbert dosáhli.
V roce 1888 se stala baronesa Marie Vetserová milenkou císařova jediného syna korunního prince Rudolfa, muže, dohnaného k zoufalství z naprostého odcizení diktátorskému otci. V lednu 1889 přemluvil Marii ke společné sebevraždě a jejich těla byla objevena v princově loveckém zámečku v Mayerlingu. Zprava byla odeslána do Vídně železničním telegrafem. Vzhledem k její důležitosti byla předána přímo předsedovi Severní dráhy Salomonu Albertovi. Na Salbertovi pak zůstalo, aby tuto hroznou zprávu, že se dědic trůnu zastřelil, doručil do císařského paláce.
O dva a půl roku později postihla bankéřovu rodinu tragédie. Zjistilo se, že Salbertova milovaná žena Bettina, teprve třiatřicetiletá, má rakovinu. Po měsících utrpení zemřela. Salbertovi, neúnosně přetíženému povinnostmi, se život navždy zhroutil. Nedokázal snést kolem sebe nic, co mu připomínalo milovanou ženu. Týkalo se to bohužel především dětí, od kterých se úplně distancoval. Sám se ještě hlouběji ponořil do práce a jejich výchova spočívala výhradně na domácích učitelích a guvernantkách.
V roce 1898 i císař František Josef ovdověl za okolností, ve kterých znovu figurují Rothschildi. Na podzim téhož roku Salbertova sestra Julie dostala na zámek v Pregny návštěvu. Byla to císařovna Alžběta, s níž udržovala dlouhá léta přátelství. Jedenašedesátiletá císařova manželka byla žena, která neměla nikde stání, většinu času strávila na cestách a nikdy se doopravdy nevzpamatovala ze smrti svého jediného syna. Alžběta strávila noc v Ženevě a ráno pokračovala v cestě k jezeru, aby stihla parník do Caux. Vtom k ní přistoupil italský anarchista a vrazil jí do prsou dýku. Skonala v několika hodinách.
Přibližně v téže době stihlo neštěstí Salbertova dědice Georgeho. Mladík odjel z Rakouska, aby dokončil studia v Cambridgi. Jako mnoho jeho příbuzných, kteří po léta navštěvovali univerzitu, i on považoval hony na lišku za důležitou součást univerzitního studia. Při jedné vyjížďce měl těžký pád a poranil si hlavu tak vážně, že musel opustit studia a vrátit se domů na léčení. Mladíkova zranění asi byla opravdu vážná, ale mohl také trpět duševními poruchami rodového původu. Ať už to bylo jakkoli, jeho vyšetření bylo nad možnosti předních specialistů; projevila se u něho schizofrenie a po zbytek života musel byt izolován.
Oscarovi, nejmladšímu z rodiny, byly teprve tři roky, když mu maminka Bettina zemřela. A tak vyrůstal bez mateřské lásky a vinou Salbertovy věčné nepřítomnosti mu chyběla i pevná otcovská ruka. V devatenácti ho poslali do Ameriky, aby se přiučil něčemu z obchodního života této vzkvétající země. Náhle osvobozen od všeho omezování, zamiloval se vášnivě do dcery chicagského správce penzionu. Po návratu domů klidně požádal otce o souhlas k sňatku. Salbertovu reakci si lze snadno představit. V jeho očích byla dívka nevhodnou partií v každém ohledu - křesťanka, cizinka, nevzdělaná, nekulturní a obyčejná. Určitě ne taková žena, aby mohla pořádat recepce v Rothschildově domě. Došlo k ošklivým scénám, ale starý pán zůstal neoblomný. Kdyby byl Oscara opravdu znal, byl by si musel všimnout varovných signálů, naprosté sklíčenosti v synových slovech i chování. Nevšiml si. Chlapec se prostě nedokázal vyrovnat se ztrátou jediné bytosti, která mu kdy poskytla tolik hlubokého citu. Zastřelil se.
Jak Salbert zemřel, to 13. února 1911 podrobně vylíčila Národní politika: „Baron Rothschild byl stár 67 let. Rozstonal se teprve v úterý 7. února, v pátek mu bylo lépe a v sobotu ráno si dal připraviti ve svém vídeňském paláci v Heugasse koupel, ze které když vystupoval, náhle ho ranila mrtvice.“ Nad Rothschildovou rakví stáli ministr financí, vnitra a školství, představitelé vysoké šlechty, bankéři z celé Evropy.
Když baron Albert náhle 11. 2. 1911 na srdeční selhání ve věku 67 let zemřel, stal se dědicem jeho syn Alfons. Osudy Alfonse Rothschilda a jeho rodiny byly spjaty s osudy Šilheřovic po dlouhá léta. Rothschildovi nebydleli v Šilheřovickém zámku natrvalo, ale každoročně zde na určitý čas pobývali. O Velikonocích zde trávili dva týdny, celé letní prázdniny a Vánoce (prosinec až leden).
V této době se sem sjížděli jejich vzácní hosté, a to zejména k lovu zvěře v panském lese. Rothschildové však dbali na to, aby byli v dobrých vztazích s místním obyvatelstvem. Dodnes starší pamětníci obce vzpomínají, co jim o zámeckých pánech vyprávěli jejich předkové. Když do Šilheřovic přijel mladý baron Alfons se svojí ženou Clarisou Montefioreovou, dcerou londýnského milionáře, byla to velká sláva. Novomanželé přijeli vlakem do Bohumína, kde přestoupili do přistaveného elegantního čtyřspřeží. U hlavní brány zámeckého parku v Šilheřovicích se shromáždilo k jejich uvítání veškeré zámecké úřednictvo a ředitel Rothschildových statků Braun předal mladé paní baronce nádhernou kytici. Poté se ubíralo panstvo parkem k zámecké budově, kde se u vchodu opakovalo velkolepé uvítání.
A Alfons s Clarisou na místní obyvatele nezapomínali nejen o svátcích, které slavili na Šilheřovickém zámku. Na Vánoce nakoupila baronka v Ostravě oblečení pro každé dítě z místní školy. V sále místní hospody stál velký vánoční strom a baronka s ředitelem školy rozdali dárky. Následovalo pohoštění: káva, čaj, limonády a koláče. Pro děti rodičů zaměstnaných u Rothschildů bylo pohoštění ještě jednou na zámku. Děvčata dostala šaty, chlapci oblek.
Alfons byl filolog a vlastnil světově proslulou sbírku známek. Patřil ke třetí generaci úspěšné podnikatelské rodiny, v níž ta první bohatství utváří, druhá ho spravuje a třetí se věnuje dějinám umění, jak konstatoval Otto von Bismarck. Krom toho byl velký milovník přírody a vášnivý lovec. Nejen, že lovil v Šilheřovické oboře, ale na Starých Hamrech si postavil lovecký zámeček, aby ve zdejších lesích mohl lovit srnce a jeleny.
Pár dní před obsazením Rakouska Hitlerem Alfons a Clarisa odcestovali do Londýna. Konala se zde významná výstava poštovních známek, na níž Alfons zapůjčil svou sbírku. Ukázalo se, že to bylo jejich štěstí, třebaže dcery, čtrnáctiletá Bettina a jedenáctiletá Gwendolina, zůstaly doma. Alfons telefonoval bratrovi Louisovi, aby okamžitě odjel z Vídně a dívky vzal sebou. Clarisa s Alfonsem spěchali do Curychu. Louis však pouze vyprovodil své neteře na vlak do Švýcarska, ale Bettina s Gwendolinou se dostaly jen do Innsbrucku. Tam je nacisté vyvedli z vlaku a drželi pod dozorem. Trvalo několik hodin, než dostaly vystrašené dívky povolení překročit hranice, a to teprve poté, co přišla zpráva o zatčení jejich strýce Louise.
Alfons se rozhodl strávit léto 1939 ve Švýcarsku. Vyvinula se u něho vážná srdeční choroba a ta se ještě po dvou nedávných tragédiích zhoršila. Tou první bylo, že musel nedobrovolně opustit svůj domov a vlast. Tou druhou ztráta syna. Šestnáctiletý Albert v roce 1938 zemřel na leukémii, chorobu, o níž se tehdy mnoho nevědělo. Albert byl posledním mužským potomkem linie vycházející přímo od Salomona.
Hitler připravoval invazi do Británie. Na jaře 1940 se proto Alfons s Clarisou rozhodli, že budou ve větším bezpečí v Americe. A tak se Alfons s rodinou vydal přes Atlantik, avšak cestu dlouho nepřežil. Byl už velmi nemocný a v roce 1942 zemřel.
Clarisa s odvahou čelila problémům s výchovou dcer v cizí zemi. Později se zde Bettina (*1924) v roce 1943 provdala za amerického diplomata Matthewa Loorama, Gwendolina (*1927) se v roce 1948 vdala za Rolanda Henry Hogueta a narodil se jim syn Geoffrey Roland Hoguet.
Clarisa s dětmi však nadále udržovala styky s Rakouskem a podržela si panství v Langau. Po několik měsíců v roce bud' sama, nebo její dcery a švagři obývali starý lovecký zámeček. Opravili silnice, postavili pilu, vybudovali lyžařský vlek a proměnili Langau Meierhofen v malé zimní středisko.
V roce 1974 se vrátili domů poslední rakouští Rothschildové. (Gwendolina zemřela v roce 1972). Po potulném životě v amerických diplomatických službách se tak Matthew a Bettina Looramovi mohli odebrat na odpočinek do malebného Langau.