Bývalá magnátská rezidence má podle kunsthistoričky dr. Janiny Eysymonttové poměrně velkou historickou hodnotu a patří mezi nejzajímavější památky na Horním Slezsku. Zanedlouho proběhne její částečná rekonstrukce. Na kamenném prvku věže zámku se dochoval letopočet 1567, který však nesouvisí s výstavbou původního hradu, ale s jeho přestavbou na renesanční zámek. Budova je totiž o mnoho starší, pochází ze středověku. O starším původu budovy svědčí již zmínka o tvorkovském hradu z roku 1525. Sídlili zde majitelé vesnice, která je v historických pramenech poprvé zmíněna již v roce 1258, za panování opolsko-ratibořského knížete Vladislava I. Opolského. V 60. letech 20. století zde proběhl architektonický výzkum, který prokázal přítomnost opracovaného kamene a gotické cihlové zdivo v části sklepů v západním křídle. Víme, že zámek měl původně vodní příkop. Můžeme tedy předpokládat, že se zde nacházela obytná a obranná budova, která využila příhodné umístění na svahu nad korytem říčky Pštiny (Ciny). Po roce 1567 byl zámek opakovaně přestavován, například v letech 1621–1637 byl rozšířen a byla provedena modernizace interiérů.
Od roku 1772 patřilo tvorkovské panství se zámkem rodině Eichendorffů, ze které pocházel slavný romantický básník Joseph von Eichendorff. Jedním z tvorkovských pánů byl Johann von Eichendorff, který v raném věku osiřel a byl dán do výchovy ke svému strýci Theofilu von Hennenbergovi ze Sudic. Mladý pán měl smutné dětství, ale v době dospívání jeho nevázané chování znepokojovalo kněze Petricia. Duchovní v lednu 1783 napsal znepokojený dopis biskupovi. Píše v něm: „(...)jak (podle zprávy pana faráře) byl v nedobré společnosti jistého von Hennenberga sveden z bohabojného života na špatnou cestu, což se rovněž projevilo, když mu [baronovi] byla přivedena kuběna z Moravy, se kterou již více než dva roky žije v hříchu, jako muž a žena, dopřává jí hudbu a oděvy a tráví život v neustálých radovánkách. Protože to vzbudilo největší pohoršení a odpor lidu i příbuzenstva, mezi nimiž je i několik zbožných osob, a protože rovněž byl takový způsob života uznán za zcela bezbožný, proto se, kam oko dohlédne, stále více šíří velmi špatné mínění contra honorem celé rodiny [Eichendorffů]. (...) Zde je každá dobrá rada drahá, ale choroba se zesiluje, a proto je nutno nalézt velmi dobrého lékaře, který odstraní zlo, ale protože se farář jeví jako příliš slabý lékař při předcházení chorobě, byla mu dána dobrá rada, aby [baronovi] nenápadně udělil křesťanské napomenutí.“
Za tímto listem byl nejspíše sám Johann, protože milostné pletky mladých šlechticů v té době nebyly tak velkým problémem jako jejich následky v podobě nechtěných těhotenství. V dopise totiž čteme, že se baron „dožaduje, aby byla tato osoba od něho oddálena, protože je již podruhé samodruhá a nehodlá odejít a pan farář žádá pro klid svého svědomí, aby byl této aféry zbaven.“ Eichendorff s otcem Petroniem zřejmě spoléhali na to, že přísné napomenutí biskupa bude mít za následek to, že se de facto zbaví nepohodlné kuběny, aniž by si ušpinili ruce.
Mladý baron žil v Tvorkově (Tworków), ale zajímavostí je, že nebydlel na zámku, nýbrž ve skromném domě nacházejícím se mezi zámkem a mlýnem, nedaleko valu. To zde nejspíš popouštěl uzdu svému chtíči, který tak pohoršoval obyvatele Tvorkova. Nevíme, jaký byl další osud zmiňované moravské kuběny. Baron na sebe nejspíše vzal alimentační povinnost a celá záležitost utichla. V zimě roku 1787 již stál na svatebním koberci s krásnou Marií Annou von Hoverden. Věno jeho manželky bylo velmi bohaté. Ještě téhož roku se Johannův majetek rozšířil o nedaleké Šilheřovice, a Eichendorffové se tak stali jedněmi z největších vlastníků půdy na moravsko-slezském pomezí.
Poté co se Johann von Eichendorff vypořádal s problémy společenské povahy, udržoval živé styky se svým łubowickým bratrancem Adolfem von Eichendorff – otcem básníka Josepha. Mladý pan Joseph se sourozenci často navštěvovali svého strýce v Tvorkově (Tworków), kde pro zachování fazóny pobývali na zámku, který musel na mladé Eichendorffovy udělat nepříliš dobrý dojem. Mladší sestra Luisa Antonie psala v srpnu 1836 Josephovi: „Od 2. července tu všichni žijeme jako na nějakém starém rytířském radě; když je venku špatné počasí, trávíme čas v té velké místnosti, kde visí prastaré olejomalby. Za bouře a vichřice je to staré soví hnízdo nesnesitelné. Vítr fouká a kvílí, jako by měl přijít konec světa.“
Na zdech tvorkovského zámku viselo mnoho obrazů. V reprezentativním sále, který místní farář a historik dr. Augustin Weltzel označuje jako jídelnu, se nacházely dva velké portréty majitelů Tvorkova (Tworków) – Žofie Eleonory baronky von Reiswitz a jejího manžela Otto von Bodenhausen, datované do roku 1709. Byl zde rovněž portrét krále Bedřicha II. Velikého, jemuž vzdal jednadvacetiletý Johann Friedrich hold. Tato plátna se ztratila. Dochoval se však obraz nazvaný Zlatý klas, na němž je zachycena přírodní zajímavost přesně popsaná na inskripci v německém jazyce: „V roce 1720 v Tvorkově z jednoho zrna vyrostla lodyha pšenice s 83 klasy, z nichž každý měl padesát nebo šedesát zrn.“
Na počátku 19. století se Johann rozhodl postavit nové sídlo v Šilheřovicích. Stěhování do okázalého zámku mu však neprospělo. Podobně jako jeho otec Gottlieb Leopold von Eichendorff se netěšil dobrému zdraví. V paláci onemocněl plicní chorobou a rozloučil se s tímto světem v dubnu roku 1815. Jeho ostatky byly převezeny do zámku v Tvorkově (Tworków) a 3. května byly slavnostně uloženy do hrobky v kostele svatého Petra a Pavla vedle rakví jeho rodičů. Vdova Maria Anna von Hoverden nechtěla trávit čas v Tvorkově. Spravovala panství ze zámku v Šilheřovicích nebo z Opavy. Četnými charitativními skutky a péčí o členy své rodiny si vysloužila přízvisko „šlechetná dáma“. Hraběnčin majetek zdědili její bratranec Emanuel hrabě Hoverden z Psar u Olavy (Oława), který zastával úřad starosty olavského okresu a zároveň byl správcem šilheřovického a tvorkovského majetku, a dále její sestra hraběnka Cappy a tři neteře.
V roce 1841 tvorkovské panství přešlo do rukou rodiny Saurma-Jeltsch. V roce 1868 se hrabě Johann Gustav Saurma von der Jeltsch rozhodl přestavět zámek. Návrh přestavby vypracoval architekt Karl Lüdecke pocházející z Berlína, který působil jako stavební rada a pedagog ve Škole stavebnictví a řemesel ve Vratislavi – virtuóz novogotického stylu, který již měl na svém kontě zámky v Tułowicích a Kopicích. Tyto plány však nakonec nebyly využity a v roce 1872 se vypracování nového návrhu přestavby chopil Lüdeckův žák a stoupenec novorenesance Carl Heidenreich. Jeho plány byly akceptovány a realizovány v roce 1874. Zámek v podobě po této přestavbě známe z mnoha pohlednic z přelomu 19. a 20. století. Uspořádání interiéru zůstalo v nezměněné podobě. V pavilonu v severozápadním nároží budovy byl navržen kulečníkový pánský pokoj a pracovna. Zachováno bylo rozmístění věží. Jihozápadní věž se stala významnou dominantou celé budovy a její zakončení a proporce zcela odpovídají útvarům, s nimiž se běžné setkáváme v zámcích a palácích z konce 80. let 19. století.
Zdá se, že tvorkovský zámek nevzbuzoval smíšené pocity nejen hostů, ale i samotných majitelů. Pro Eichendorffovy z Łubovic byl nevlídným sovím hnízdem. Jejich tvorkovský příbuzný v mládí raději přebýval v domě u valu a ke konci života se rozhodl přestěhovat do nového zámku v Šilheřovicích. Jeho vdova Anna se nechtěla vrátit do Tvorkova (Tworków). Ani po přestavbě, kterou nechali provést Saumra-Jeltschové, nebudil nadšení. Lidový spisovatel z Tvorkova Ludwik Bielaczek ve svých vzpomínkách nazvaných Ze studni zapomnieni (Ze studně zapomnění) o zámku píše jako o „kolosu o třech křídlech a skutečné pevnosti“. Dodal, že správci tvorkovského panství zámek nesnášeli a mluvili o něm dokonce jako o té staré barabizně (der alte Kasten). Budova zámku, jak píše Bielaczek, byla „dvoupatrová, měla vysokou věž s hodinami a mnoho malých věžiček, altán, balkóny, sloupořadí a nad ním prosklenou galerii s barevnými vitrážemi. V podzemí, ve sklepích s vysokými klenbami a nízkých tajných chodbách byly ještě patrné stopy hrůz dávno minulých časů. Z velkých obrazů, které často byly velké téměř přes celou stěnu místnosti, z pološera hleděly postavy jezdců sedících na barevně ozdobených koních. Všude stály skříně plné různých cenností a každá z nich byla sama o sobě uměleckým dílem; některé z nich byly vykládané ušlechtilým dřevem, jiné byly zdobené mistrnými řezbami. Chodba byla ověšená loveckými trofejemi – kožešinami a parožími různých domácích i exotických zvířat, které kdysi ulovili dřívější majitelé zámku. (...) Celá jedna místnost v přízemí, zvaná Waffensaal (zbrojírna) byla plná nejrůznějších starodávných chladných zbraní – mečů, šavlí, rapírů... A jen pouhá klenba tohoto sálu s lomenými oblouky s tenkými žebry a rozetami vzbudí nadšení každého znalce. V malých, přepychově zařízených komnatách se nohy těšily dotykem měkkých koberců a oku lahodily barevné gobelíny. Jaký to byl zvláštní, neskutečný svět... Celý zámek byl sbírkou pokladů nesmírné ceny. Ale byly to poklady mrtvé a nedostupné.“
V dochovaných předválečných sbírkách Národního úřadu pro fotografickou dokumentaci pro oblast Horního Slezska (Landesbildstelle Oberschlesien in Oppeln), publikovaných Národním digitálním archivem, se nachází unikátní kolekce fotografií tvorkovského zámku. Fotografie zachycují budovu zámku a její interiéry ve značné poškozeném stavu. Byly to následky požáru, který zde propukl v noci z 8. na 9. ledna 1931. Oheň okamžitě zachvátil střechu a za pár okamžiků již hořela celá budova včetně věže s hodinami. Událost vzbuzovala podezření. Fasáda zámku byla dlouhá téměř 120 metrů a s šířícím se požárem bojovalo 25 hasičských stříkaček a 2 motorové pumpy z Ratiboře a Opavy. Záře požáru byla vidět v okruhu 60 kilometrů. Říkalo se, že požár nevznikl náhodou a že jeho vzniku někdo pomohl. Pojišťovací společnost totiž nejprve odmítla vyplatit rodině Surma Jeltsch odškodné s tvrzením, že byly důsledky požáru uměle rozšířeny a že byly úmyslně zničeny i ty části objektu, které oheň nezasáhl. Ředitel tvorkovského panství Bisterer však dal pojišťovací společnost k soudu a požadoval vyplacení půl milionu marek. Soud vzal na vědomí tvrzení obhajoby, která prokázala, že značná část zámku nebyla ohněm ničena, a přiřkl poškozenému sto tisíc marek. Objekt již nebyl nikdy zrekonstruován. Za peníze z odškodného byla střecha pokryta lacinou konstrukcí. Soud formálně přijal tvrzení, že je příčina požáru neznámá, ale lidé si mysleli svoje. Dodnes panuje přesvědčení, že byl zámek podpálen úmyslně s cílem neoprávněně získat odškodnění. Střecha byla údajně napuštěna hořlavou látkou a všichni, kdo o tom věděli, za nevyjasněných okolností zemřeli.
Každý zámek má své tajemství – duchy či tajemné podzemní prostory. Ze zámku v Ratiboři údajně vede tajný průchod pod řekou Odrou do kláštera dominikánek. Tajné komnaty plné zlata se prý nacházejí na zámku v Krowiarkách. V zámku v Kravařích zase údajně alchymista Michal Sendivoj ze Skorska ukryl zlaté cihly, které získal přeměnou z obyčejného kovu. A ze zámku v Tvorkově (Tworków) má vést tunel, který ústí na kraji vesnice v lese zvaném Urbanek, kde stojí poutní kostel sv. Urbana. O pár stovek metrů dál ve staré doubravě leží velký kámen, který podle tvrzení místních zakrývá vstup do staré podzemní chodby. Jedna z tvorkovských legend vypráví o tom, že se na zámku objevovala tajemná bílá paní. Naposledy se měla objevit na Štědrý večer roku 1930. Stejně jako dříve, i tentokrát bylo její zjevení předszvěstí blížícího se neštěstí. V noci z 8. na 9. ledna 1931 v zámku z nezjištěných důvodů vypukl požár.
Egypt má Tutanchamonovu kletbu, Krakov kletbu krále Kazimíra Jagellonského a svou kletbu má i Tvorkov (Tworków). Kletba von Reiswitzů vznikla v době, kdy probíhal průzkum krypty v místním kostele svatého Petra a Pavla, nacházející se pod tzv. babincem (místo určené pro ženy). O existenci krypty se vědělo odedávna, ale v roce 1993, když bylo nutné provést vysoušení základů, byla krypta otevřena a pak už se děly věci. V kryptě bylo nalezeno jedenáct silně poškozených rakví a v nich, jak se jejich nálezci domnívali, figuríny. O nález se začali zajímat vědci a hned byl pronesen verdikt, že se jedná o symbolické hroby. Badatelé došli k závěru, že rakve se původně nacházely ve původním kostele sv. Markéty, který shořel v roce 1676. Na jeho místě byl postaven nový, stávající kostel. Tehdejší pán na Tvorkově Václav von Reiswitz chtěl uchovat hroby svých předků, i když už jen symbolické. Proto podle badatelů nechal do rakví umístit figuríny oděné v šlechtických šatech. V roce 1995 měly být sarkofágy otevřeny a důkladně prozkoumány. A opět se to neobešlo bez pozdvižení. Jedním z vědců byl krakovský mikrobiolog prof. Bolesław Smyk, který se v roce 1973 zúčastnil známého otevření hrobky krále Kazimíra Jagellonského. Mnoho badatelů, kteří tenkrát zkoumali místo, kde byl král pochován, později za nevyjasněných okolností zemřelo. Profesor Smyk přežil, ale když po návštěvě tvorskovké krypty onemocněl, zpráva o tom se okamžitě dostala do všech hlavních celostátních deníků, rozhlasu a televize. Tvorków měl svoji kletbu. O pár dnů později sice vyšlo najevo, že se jednalo o obyčejnou chřipku, ale kletba von Reiswitzů se stala faktem a je dodnes živá.
Co dnes víme o kryptě nacházející se pod babincem v kostele v Tvorkově (Tworków)? Má rozměry 5,7 x 2,55 m a je vysoká 2,1 m. Z velké části byla zasypaná pískem a sutí. Pravděpodobně do ní vnikli lupiči, kteří se v roce 1880 vloupali do kostela. A nepochybně ji nepoškodil požár původního kostela v roce 1676. V roce 1945 ji zřejmě prohledávali Rusové, kteří zde hledali ukryté cennosti. V kryptě byly nalezeny kovové sarkofágy, dřevěné rakve a lidské ostatky – i když zprvu mnohé nasvědčovalo tomu, že se jednalo pouze o symbolický pohřeb. Tuto hypotézu vyvrátil až důkladný antropologický průzkum.
Lidské kosti se rozpadly. V červenci 1996 byly všechny rakve z krypty vyzvednuty a zrestaurovány. Důkladný průzkum vedl k zjištění, že se ve dvou rakvích nacházely dospělé osoby a v devíti děti. V bohatě zdobeném částečně zlaceném sarkofágu byla pohřbena Eva, rozená Wilczkowá, promo voto Borek, secundo voto Reiswitz. Nebožka žila v letech 1613–1655. V rakvi zhotovené z olova a cínu, která se dochovala v poškozeném stavu, byl uložen její manžel Václav Reiswitz, který zemřel v roce 1669. Manželé byli sice evangelíci augsburského vyznání, ale jako patroni a dobrodinci církve, kteří jí věnovali tři sta tolarů, mohli být pochováni v katolickém kostele.
Rakve z krypty byly zrestaurovány a v kryptě kostela byla připravena stálá expozice, kde lze vidět i nalezené dětské oblečení. Znalci obdivují bohaté polychromované olejomalby, které jsou většinou zlacené a zdobené malbou i plastikami v podobě odlévaných částí. Na některých dětských rakvích je vidět zdobení v podobě různobarevných květin malovaných podle přírody. Sarkofág Johanny Henrietty (1669–1670) zdobí dvojice tulipánů a růží a buclatí usmívající se andělíčci, zatímco na sarkofágu Jiřího Viléma (1680–1683) jsou andělíčci vážní a zamyšlení. Autory malířské výzdoby, která tvorkovské památky odlišuje od jiných památek dochovaných v Polsku, byli pravděpodobně lokální umělci z Ratiboře nebo z Opavy. V rakvích nebyly nalezeny předměty z ušlechtilých kovů. Tato střídmost je typická pro protestantské pohřbívání. Jedinou výjimkou je ženská ozdoba hlavy, která byla nalezena v sarkofágu Kláry Ludviky (1658-1659). Mohla ji tam vhodit její matka Marie Eleonora. Jedná se o věneček z nití ovinutých zlatem a stříbrem, zdobený perlami. Velmi cenné je dětské oblečení – kaftánek Jiřího Viléma s páskem, který svým vzhledem navazuje na polský šlechtický oděv a šatičky Kláry Ludviky. V jedné z rakví byla nalezena panenka, v jiné mořská houba, podložená pod hlavou nemluvněte. Dále byly nalezeny košilky pro nemluvňata, povlaky na polštáře, stužky ke košilkám a botičkám a věnečky. Téměř všechny dochované dětské oděvy byly zhotoveny z hedvábí a bohatě zdobené mašličkami. Jako posmrtné oděvy byly ušity nepříliš důkladně. Celá tato kolekce se vyjímá nejen na pozadí podobných nálezů v Polsku – na Wawelu (mezi něž patří nejstarší dochovaná památka tohoto typu – botičky Zikmunda Augusta z 16. století), v Brzeżanech, Břehu (Brzeg), Lehnici (Legnica), Złotowě a Sierakowě, ale i v porovnání s nálezy vystavenými ve Vídni a Mnichově. Jedná se o jediný tak rozsáhlý soubor dětských sarkofágů na území Polska. Ikonografie nenavazuje na téma smrti, ale na radostný přechod do života věčného.
Farní kostel v Tvorkově (Tworków), který byl postaven podle návrhu Jana Zellera z Opavy v letech 1621–1694 na místě původního dřevěného kostela, vzbuzuje obdiv všech milovníků baroka. Bohatě zdobený interiér řadí tuto stavbu mezi nejzajímavější slezské památky ze 17. století. Můžeme si zde prohlédnout nádhernou štukovou výzdobu od mistra Antonína Signa z Opavy, kolátorskou lóži, pozdně barokní polychromii z poloviny 18. století, nad emporou malbu představující Poslední soud, dále bohatě zdobený dvoupatrový hlavní oltář, obraz Matky Boží s Děťátkem ze 17. století a reliéf sv. Judy Tadeáše. Kostel byl konsekrován v roce 1697 vratislavským biskupem Janem Brunettim. Jednalo se o pohřební kapli náležící majitelům Tvorkova. Většina magnátů zde pohřbených nemá náhrobní desky. Do roku 1676 měl pískovcový epitaf pouze Václav von Reiswitz. Deska byla na základě vůle jeho ženy později umístěna u vchodu do zámku. Jedinou výjimkou byla Philippina, hraběnka Cappy, rozená hraběnka Hoverden, která se narodila v roce 1779 a zemřela v roce 1839 na mrtvici. Kronika farnosti Tvorkov uvádí následující vzpomínku na hraběnku: „Dne 11. června 1839 se hraběnka Cappy rozloučila s tvorkovským zámkem, aby byla jako poslední zde pochovaná přesunuta do krypty v tvorkovském kostele. Poté byla krypta zazděna a nikdo již do ní neměl přístup. Krypta se nachází pod tzv. babincem a málokdo z tvorkovských ještě ví, že pod jeho podlahou spočívají tělesné pozůstatky původních majitelů Tvorkova.“
