Od doby středověku se majitelé Křižanovic (Krzyżanowice) mnohokrát měnili. V roce 1798 byla vesnice majetkem rodiny von Wengersky pocházející z Polska – hraběte Karla Gabriela a jeho syna Františka Karla, velkokomořího knížectví Toskánského a kapitána ratibořské oblasti. Rodině patřily Pilchowice, kde trvale přebývala, rybnické stavovské panství a dále majetek v okolí Opavy. V Křižanovicích vládli do roku 1775, kdy ve věku necelých 35 let v jedné z komnat zdejšího zámku zemřel na zimnici hrabě Antoni von Wengersky. Po této tragédii přešly Křižanovice do rukou rodu Lichnovských z Voštic, který měl kořeny ve Vošticích (Woszyce) nedaleko Rybnika. Jejich nabyvatel, Jan Karel Gottlieb (zemřel v roce 1788) byl představitelem významnější baronské, hraběcí a knížecí linie rodu, na jejímž počátku byl Karel Maxmilián. Jan Karel Lichnovský byl rovněž majitelem panství Odra a Chuchelná. Jeho potomci si křižanovické panství podrželi do roku 1930, kdy zámek s okázalým parkem prodali kongregaci sester sv. Františka od Blahoslavené Panny Marie Ustavičné Pomoci, v jejichž vlastnictví zůstal dodnes.
Dr. Augustin Weltzel, vynikající badatel historie Horního Slezska a farář v Tvorkově (Tworków), uvádí, že zámek v Křižanovicích (Krzyżanowice) byl vybudován v roce 1700 zprvu jako „okázalý panský dům“. Nevíme, zda byl postaven na místě nějaké dřívější stavby. Rezidenci nechal postavit Jan Bernard, hrabě von Praschma, pán v Brzezi, Kłokocině, Gotartowicích a Rowieni. K budově náležely zahrady, rybník a statek. Nedaleko zámku se nacházela kaple sv. Kunhuty Lucemburské (císařovna a řeholnice, zemřela v roce 1033 a byla pochována v katedrále v Bamberku). Před rokem 1713 se zde konaly mše již jen jednou za rok a brzy nato bylo od bohoslužeb upuštěno s ohledem na katastrofální stav střechy. Kaple byla postavena ze dřeva a hlíny. O svatý příbytek na pokyn majitelů zámku pečoval poustevník. V druhé polovině 19. století, jak uvádí dr. Weltzel, již kaple neexistovala. V papežské bule je zapsána legenda o tom, jak císařovna Kunhuta zadržela živel ohně znamením kříže při nočním požáru ložnice, ve které přebývala se svou dcerou. Svatá Kunhuta je patronka Lucemburku, bamberské diecéze a Německa.
Vlastníkem Hradce nad Moravicí, Křižanovic a Chuchelné byl kníže Felix Lichnovský, pruský důstojník a politik, cestovatel, v kruzích polské rodové aristokracie známý jako zhýralec a marnotratník. V roce 1840 se stal pobočníkem španělského následníka trůnu Dona Carlose, později důstojníkem během občanské války v Portugalsku. Až do převzetí řádu sv. Řehoře papežem byl členem zednářské lóže. Byl přítelem Ference Liszta, který pobýval na zámku v Hradci nad Moravicí a v Křižanovicích. Uměl výborně polsky. Podporoval výstavbu železnice z Vratislavi přes Ratiboř do dnešních Chałupek. Účastnil se politického života, což pro něj mělo tragické následky. V roce 1846 byl za ratibořský okres zvolen poslancem do pruského parlamentu a v roce 1848 do frankfurtského parlamentu. 18. září téhož roku byl ve Frankfurtu nad Mohanem zavražděn rozzuřeným davem. Kníže byl na vyjížďce na koni. Frankfurťané poznali vždy elegantního knížete Lichnovského, kterého demokraté a lid nenáviděli za jeho nevybíravou kritiku a výsměch parlamentní levici. Začali na knížete pokřikovat a urážet ho, a protože jim kníže hrdě odpovídal, začali po jezdcích kameny. Jezdci rychle odjeli a v panice se rozdělili na různé strany. Kníže neznal město. Dav ho dohnal a holemi mu způsobil smrtelná zranění. Jeho tělesné pozůstatky byly převezeny vlakem do Křižanovic a odtud do Hradce nad Moravicí. Srdce knížete bylo umístěno do levé části oltáře tamního kostela, kde si ho dodnes s pohnutím prohlížejí turisté.
Když zbitý kníže Felix umíral 18. září 1848 před očima svých frankfurtských vrahů a vojáků, kteří na místo nešťastné události dorazili příliš pozdě, než aby mu stihli pomoci, začal diktovat svoji závěť. „Mým dědicem je můj bratr Karel... ne, odvolávám!“ řekl a pak pokračoval slábnoucím hlasem. „Mou dědičkou je kněžna Zaháňská.“ Vynechal tak svoji rodinu a přepsal obrovský majetek své největší životní lásce, dámě, která byla považována za nejbohatší partii v Evropě. Nesmírně krásná a okouzlující kněžna Dorotea Zaháňská (1793–1862), dlouholetá přítelkyně a důvěrnice známého francouzského ministra zahraničí Charlese Maurice de Talleyrand-Périgord, byla o dvacet let starší než Felix. Zdá se však, že jejich cit byl vzájemný. Kněžna Zaháňská udržovala úzké kontakty s mnoha panovníky a umělci, navštěvovali ji například král Bedřich Vilém IV. nebo Ferenc Liszt, dopisovala si s Fryderykem Chopinem či s polským spisovatelem Aleksandrem Fredrem. Znala se s vynikajícím biologem Alexandrem von Humboldtem. Její poddaní ji zbožňovali. Byla vášnivou sběratelkou uměleckých děl. S Lichnovským se seznámila v roce 1842. Pomohla uhradit jeho dluhy a finančně ho podporovala v různých záležitostech. Nepřevzala celé dědictví a část majetku přenechala rodině Lichnovských. V roce 1849 si však odvezla nám dnes neznámé portréty, servisy, japonský porcelán, koně a povozy včetně ruských saní s kůží z bílého medvěda. Kníže byl na vyjížďce na koni. Frankfurťané poznali vždy elegantního knížete Lichnovského, kterého demokraté a lid nenáviděli za jeho nevybíravou kritiku a výsměch parlamentní levici. Začali na knížete pokřikovat a urážet ho, a protože jim kníže hrdě odpovídal, začali po jezdcích kameny. Jezdci rychle odjeli a v panice se rozdělili na různé strany. Kníže neznal město. Dav ho dohnal a holemi mu způsobil smrtelná zranění. Jeho tělesné pozůstatky byly převezeny vlakem do Křižanovic a odtud do Hradce nad Moravicí. Srdce knížete bylo umístěno do levé části oltáře tamního kostela, kde si ho dodnes s pohnutím prohlížejí turisté.
Lichnovští sice trávili nejvíce času na zámku v Hradci nad Moravicí, ale nezanedbávali ani Křižanovice (Krzyżanowice). V roce 1856 kníže Karel nechal postavit okázalou vjezdovou bránu do zámeckého parku, která se dochovala dodnes. V jejím prvním patře byl zřízen byt pro sluhu, jehož úkolem bylo otvírat a zavírat železná křídla brány O čtyři roky později byl zrušen zámecký statek. Po rozebrání starých hospodářských budov tak zámek s parkem získaly na okázalosti. V roce 1860 byla v jihovýchodním nároží zámku postaveného na obdélníkovém půdoryse dokončena přístavba kulaté věže a rytířského sálu, který dnes slouží jako kaple. Ve zbývajících třech nárožích stojí osmiboké bašty. Přestavba zámku v novogotickém stylu byla svěřena přednímu berlínskému architektovi Karlu Lüdeckému, jehož služeb Lichnovští využili i při modernizaci zámku v Hradci nad Moravicí.
8. března 1860 se v křižanovickém zámku narodil Karel Max Lichnovský, syn Karla a jeho ženy Marie von Croy-Dülmen, synovec Felixe Lichnovského. Karel Max se jako diplomat později zapsal do historie první světové války. Byl výborným hospodářem a zajistil si velké příjmy ze zemědělství. Vášnivě se věnoval politice. V letech 1912–1914 byl německým velvyslancem v Londýně. V září 1913 v Křižanovicích (Krzyżanowice) hostil císaře Viléma II., panovník ve zdejším zámku přenocoval. Souhlasil také s tím, že se stane kmotrem Karlova nejstaršího syna Viléma. Diplomatická kariéra Lichnovského skončila v troskách, když na základě informací od Angličanů předával do Berlína telegramy, které mylně přesvědčovaly o tom, že Velká Británie zachová v blížícím se konfliktu neutralitu. To v roce 1914 způsobilo opoždění příprav Němců na válku. Byl to pacifista a anglofil. Sepsal memorandum, v němž tvrdil, že Němci jsou viníky konfliktu. Kopie tohoto dokumentu následně definitivně ukončily politickou kariéru Lichnovského. Byl vyloučen z pruské panské sněmovny. V roce 1927 vydal své paměti pod výmluvným titulem Na cestě do propasti. Lichnovský zde mimo jiné vzpomíná, že se chtěl zúčastnit plavby na Titaniku, ale 10. dubna 1912 přijel do přístavu v Southamptonu pozdě. „A tak jsem se vyhnul smrti,“ dodává. Jako důkaz uznání za jeho diplomatickou činnost mu Oxfordská univerzita udělila doktorát honoris causa, což mu osladilo neúspěšný konec kariéry. Zemřel v roce 1928 v Chuchelné.
Kníže Karel se v roce 1904 oženil s produktivní německou spisovatelkou Mechtildou Christianou Marií Gräfin von und zu Arco-Zinneberg (1879–1958), která v roce 1914 debutovala románem Götter, Könige und Tiere in Ägypten (Egyptští Bohové, králové a zvířata). Manželé zpočátku žili v Křižanovicích, ke kterým měl kníže velký vztah. V roce 1920 se přestěhovali do zámku v Chuchelné a do křižanovického zámku se nastěhovali správci křižanovického panství s rodinami. Matylda ovdověla v roce 1928, ale její zármutek nebyl příliš bolestný, protože – jak se říkalo – byla od útlého mládí zamilovaná do jistého britského vojáka. Tímto vojákem byl sir Ralph Harding Peto, o dva roky starší než kněžna. V roce 1937 se dvojice uzavřela v Londýně sňatek. Manželství trvalo do smrti sira Ralpha v roce 1945. Matylda zůstala v hlavním městě Anglie až do konce života (1958) a zanechala po sobě bohatou literární pozůstalost.
Zámecký park byl kdysi o mnoho rozlehlejší než dnes a knížata Lichnovští, kteří zde často přebývali, dbali o okolí zámeckých budov. Vznikl zde krásný park. Z přírodovědného hlediska je zajímavých zejména několik druhů zde rostoucích stromů. Prvním z nich je liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) z čeledi šácholanovitých. Jedná se o druhý největší exemplář tohoto stromu v Polsku, s obvodem kmenu 4,1 m. Strom pochází z východních oblastí Spojených států má pyramidovou korunu, krásné listy neobvyklého tvaru a květy připomínající tulipány. Roste pouze na velmi slunných místech na úrodné půdě. Liliovníky se obvykle vysazovaly v okolí zámků jako solitéry, tedy jednotlivě rostoucí stromy, takže byly dobře viditelné jejich světlé listy a na podzim jejich nádherné zlaté zbarvení. Roste zde rovněž katalpa trubačovitá (Catalpa bignonioides) původem ze Severní Ameriky o obvodu kmene 2,3 m. Má krásné velké listy, kvete bílými květy a plody mají tvar charakteristických dlouhých lusků se semeny.
V zámeckém parku v Křižanovicích (Krzyżanowice) roste největší exemplář jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba) ve Slezsku, s obvodem kmenu 3,25. Dvoudomý strom pochází z Číny a dožívá se až dvou tisíc let. Do Evropy se dostal v 18. století, nejprve do botanické zahrady Utrechtu a v roce 1723 do Łańcutu. První polský jinan (samčí exemplář) přežil až do současnosti. Buddhističtí mniši považovali jinan pro jeho chutné plody za ovocný strom. Dobře snáší mrazy, ale jen pokud je vysazen na slunném místě. Preparáty z jinanu zpevňují cévy a posilují nervovou soustavu. Čínská medicína považuje jinan za univerzální lék proti stárnutí. O květnových večerech se lidé kochali krásnou vůní velkých tmavých hnědočervených květů a na podzim zlatě zbarveným listím dalšího ze vzácných stromů zdejšího parku. Chuť jeho plodů připomíná jahodu, banán a ananas. Jedná se o sazaník květnatý (Calycanthus floridus), pro který je typická jahodová vůně květů. Také tento strom pochází ze Severní Ameriky. V sídlech bohaté šlechty byl oblíbenou ozdobou čestných míst – teras či vjezdů do zámků.
Bohatá aristokracie milovala umění, zejména hudbu, a udržovala kontakty s předními umělci své doby, kteří své mecenáše navštěvovali v jejich zámcích. Lichnovští byli sběrateli uměleckých děl a udržovali blízké kontakty s několika předními hudebními skladateli. Zakladatelem této tradice byl Karel Alois Lichnovský (1761–1814), který se přátelil s Wolfgangem Amadeem Mozartem (1756–1791). Společně s ním v dubnu 1789 podnikl cestu po Německu, během níž pobývali i na dvoře krále Bedřicha Viléma II. Mozart i Lichnovský byli členy zednářské lóže. Řadu zednářských motivů a symboliky Mozart vložil do své poslední opery Kouzelná flétna. Přátelství hornoslezského aristokrata s velkým skladatelem mohla přinést více plodů, nebýt Mozartovy předčasné smrti za tajemných okolností.
Po Mozartově smrti se kníže Karel Alois Lichnovský setkal s dalším velkým géniem – Ludwigem van Beethovenem (1770–1827). Předchůdce hudebního romantismu se narodil v Bonnu vlámským rodičům. Již při své první návštěvě Vídně v roce 1787 se zamiloval do rakouské metropole ležící na Dunaji. Trvale se zde však usadil až v listopadu 1792. S doporučujícím dopisem od svého drahého bonnského přítele a mecenáše hraběte Ferdinanda z Valdštejna zaklepal na dveře okázalé rezidence Lichnovských na ulici Alstergasse. Lichnovští ho přijali s otevřenou náručí. Poskytli mu nevelký byt, stravu a ošacení. Následující léta Beethoven strávil komponováním a hudebními vystoupeními pro hosty svých dobrodinců.
Rodina Lichnovských se o Beethovena všemožně starala a umožnila mu, aby bez omezení tvořil a koncertoval. Mladého skladatele však život na Alstergasse omrzel. V květnu 1895, když už ho unavovala povinnost nosit dvorský oděv a usedat u honosného stolu, opustil Lichnovské, které však ujistil o své velké vděčnosti a přátelství. Karel Lichnovský mu odpustil nevhodné chování a urážky, kterých se někdy dopouštěl vůči jeho hostům, a věnoval mu svou bustu. Od roku 1800 pak Beethovenovi vyplácel stálou penzi ve výši šest set florinů. Štědře zajištěný Beethoven se svým dobrodincům odvděčil. 5. dubna 1803 se ve Vídni uskutečnila předpremiéra jeho Symfonie č. 2 op. 36, kterou složil v letech 1801–1802 a dedikoval knížeti Karlovi a jeho manželce.
Manželství Karla Aloise Lichnovského a o čtyři roky mladší Marie Kristiny z Thun-Hohensteinu nebylo prý nijak zvlášť šťastné. Krásná Marie, která nebyla příliš oblíbená pro svou lstivou a mstivou povahu, nereagovala příliš vřele na dvoření svého manžela, často mu odpírala svou přítomnost ve společné ložnici a projevovala se stále chladněji. Dodržovala však veškeré konvence a povinnosti manželky. Ze svazku se v roce 1789 narodil syn Eduard, pozdější plodný historik, autor osmisvazkových dějin Habsburků s pečlivě doloženými prameny. V čem spočívalo tajemství ložnice manželů Lichnovských, to se už nikdy nedovíme. Ale pro úplnost je třeba dodat, že určitý nešvar měl i kníže Karel, který – jak se říkalo – byl, abychom to řekli decentně, blízkým přítelem samotné rakouské císařovny Marie Terezie a pruské královny Luisy.
V srpnu 1806 se Lichnovským podařilo přesvědčit Beethovena, aby navštívil jejich zámky v Hradci nad Moravicí a v Křižanovicích (Krzyżanowice). Beethoven v Křižanovicích koncertoval pro hosty majitelů – hrál na spinet, což je menší klávesový nástroj podobný cembalu. Do Hradce nad Moravicí kníže pozval důstojníky napoleonské armády. K obědu s nimi zasedl i Beethoven. Když celá společnost dojedla, poprosil kníže umělce, aby pro jeho milé hosty zahrál Klavírní sonátu f moll, kterou právě dokončil. Beethoven to však odmítl kvůli své hluboké nechuti k Napoleonovi. Lichnovský se rozhněval a pohrozil skladateli, že ho nechá zavřít do domácího vězení. Beethoven pak nehledě na průtrž mračen tajně v noci opustil zámek. Noty s novým hudebním dílem si vzal s sebou. Karlovi Lichnovskému zanechal vzkaz, ve kterém napsal: „Kníže, tím, čím jsi, ses narodil. Tím, čím jsem já, jsem se stal jen díky sobě. Knížat byly, jsou i budou tisíce, ale Beethoven je pouze jeden.“ Schoval se v hájovně poblíž Vítkova a pak došel do nedaleké Opavy. Tam našel útočiště v domě místního lékaře dr. Antona Wiesera. Cesta neprospěla umělcovu zdraví, a ještě více zhoršila jeho špatný sluch. V roce 1802 se Beethoven kvůli ohluchnutí pokusil o sebevraždu. Po návratu do Vídně Beethoven rozbil Lichnovského bustu. Musel se také rozloučit se stálou penzí, kterou do té doby dostával od hornoslezského šlechtice.
I přes tuto aféru Beethoven zcela nepřerušil své kontakty s Lichnovskými. Přátelil se bratrem Karla Lichnovského Mořicem (1771–1837), na kterého se dokonce, jak se dovídáme z dochované korespondence, mnohdy obracel s žádostí o radu při komponování. 16. srpna 1814 mu dedikoval Klavírní sonátu E moll op. 90. Na podzim 1811 Beethoven přijel do Opavy na premiéru své Mše C dur. Vzhledem k tomu, že přípravy na koncert, který se měl uskutečnit 28. září, vyžadovaly tři dny zkoušek v opavském klášteře minoritů, přijal pozvání na nocleh na zámku v Hradci nad Moravicí. Odsud odjel 29. září do Vídně na oslavy jubilea svého žáka, korunního prince Rudolfa. Mořic Lichnovský se ve Vídni setkal s Fryderykem Chopinem. Slavný polský skladatel, vybavený doporučujícími dopisy pro různé vídeňské osobnosti, v létě 1829 navštívil hlavní město habsburské monarchie. Po prvním koncertu píše 13. srpna v dopise rodině: „Dnes jsem se seznámil s hrabětem Lichnovským, který nešetřil chválou; přivedl mě k němu Würfel [profesor hudby ve Varšavě a později ve Vídni]. Je to ten Lichnovský, který byl nejlepším přítelem Beethovena. Panuje všeobecné přesvědčení, že jsem se zdejší nobilitě [šlechtě] zalíbil [...]. Paní Lichnovská s dcerou, u kterých jsem dnes byl na čaji, se nekonečně radují z toho, že budu mít příští úterý další koncert. Řekla mi, že kdykoli pojedu přes Vídeň do Paříže, nesmím je zapomenout navštívit, a že mi dají list pro nějakou comtessu [hraběnku], která je sestrou Lichnovského.“
Kníže Felix Lichnovský se s Ferencem Lisztem seznámil v roce 1841 v Bruselu. Slavný skladatel byl právě na cestě po Evropě. Oba muži se velmi spřátelili a podnikli společnou cestu do Londýna, Paříže, na ostrov Nonnenwerth na řece Rýn (Felix napsal báseň, kterou pak Liszt zhudebnil) a do Královce, kde Liszt převzal doktorát honoris causa. Došlo k neobvyklé situaci, kdy finanční podpora neputovala od šlechtice ke skladateli, ale naopak. Liszt nesl finanční náklady spojené s tímto přátelstvím. Kníže rád utrácel a neustále mu chyběly peníze. Jednou mu Liszt půjčil vysokou částku 10 tisíc franků s přípiskem „zásilka od pastýře pro jeho Apollóna“.
V roce 1843 Ferenc Liszt navštívil Slezsko. Ve Vratislavi měl osm koncertů a pak strávil léto v Křižanovicích. K paláci přijel kočárem speciální konstrukce, který skladatelova přítele Felixe Lichnovského tak nadchl, že si hned objednal jeho kopii. Liszt si s sebou přivezl klavír od Streichera z roku 1839, s nímž sbíral úspěchy v západní Evropě. Vzácný nástroj byl hned převezen do Hradce nad Moravicí. Lisztova návštěva knížete velmi rozradostnila. Zimu totiž strávil v Křižanovicích v ponuré náladě. „Sedím,“ píše, „sám, odsunut daleko za hranice veškeré civilizace. Lovím, píšu, fyzicky i morálně odpočívám, je tu se mnou pouze Rohden, a všechno kolem mě se utápí ve sněhu a ve vodě.“ V této době kníže napsal knihu Portugal. Erinnerungen aus dem Jahre 1842 (Portugalsko. Vzpomínky z roku 1842), která vyšla o rok později v Mohuči.
V květnu a červnu Ferenc Liszt opět zavítal na hornoslezské panství Lichnovských. 20. května v grodzieckém kostele sloužil svou primiční mši hrabě Robert Lichnovský, Felixův mladší bratr. Na slavnost dorazilo mnoho významných osobností z řad aristokracie a duchovenstva. Opavský divadelní orchestr pod vedením Eduarda Simona zahrála Beethovenovu Mši C dur – tedy tutéž skladbu, jejíž opavská premiéra za účasti skladatele se uskutečnila 18. listopadu 1811. Liszt hrál na varhany improvizaci na téma Adagia cantabile z Beethovenovy Patetické sonáty, která vznikla v Hradci nad Moravicí a byla dedikována knížeti Karlu Lichnovskému, tedy dědečkovi primicianta. V dochované zámecké návštěvní knize je zápis z roku 1846: „F. Liszt – (nicht ganz als Fremder)“ [F. Liszt – (ne tak docela cizí)]. Z Hradce nad Moravicí se Liszt vydal na koncerty do Opavy, Ratiboře a Těšína. Kníže Felix pro něj nechal z Kolína nad Rýnem přivézt prvotřídní klavír značky Eck & Lefebre. Hudebník poznal kvalitu nástroje a požádal knížete, aby jej zakoupil natrvalo. Kníže i přes jeho vysokou cenu (600 tolarů) souhlasil. Klavír byl umístěn v zámku v Křižanovicích (Krzyżanowice). Liszt se zde nějakou dobu zotavoval na přelomu května a června 1846 a u tohoto klavíru komponoval. V Křižanovicích vznikla například skladba Herbei, den Spat und Schaufel (Dejte mi rýč a lopatu) s motivy Marseillaisy. Protože však v té době Evropu zachvátila vlna revolučního vření, známá jako Jaro národů, mělo toto Lisztovo dílo premiéru až v roce 1954 v Budapešti (pod názvem Hymnus práce).
Poslední Lisztova návštěva v Křižanovicích (Krzyżanowice) se uskutečnila v březnu 1848. Skladatel se zde sešel se svou milenkou, devětadvacetiletou kněžnou Karolinou Sayn-Wittgensteinovou. Italský básník Cesare Cuata, žijící ve stejné době, o kněžně řekl, že je „nejlépe vzdělanou ženou naší doby“, ačkoli s vynikajícím intelektem nedostala do vínku mnoho krásy a byla kvůli tomu často terčem posměchu. Polský hudební skladatel Stanisław Moniuszko o ní napsal, že to je „zlostná bába podobná Rywacké, ale ošklivější než ona, přestože ani nebožka nebyla žádná krasavice“. Pocházela z polské šlechtické rodiny Iwanowských. Byla nízké postavy, měla nepravidelné rysy, havraní vlasy a velké oči. Skladatel, známý svými milostnými dobrodružstvími, se s ní seznámil v roce 1847 na cestě do Ruska. Kněžna ho se svým manželem, zhýralým knížetem Nikolajem Sayn Wittgensteinem, hostila v ukrajinské vesnici Voronynci. Kněžna skladatele poté doprovázela na cestě do Lvova a Kamence a bezhlavě se do něj zamilovala. Také Liszt měl oči jen pro ni a vyznal jí lásku. Kněžna se rozhodla, že opustí manžela. Oba milenci se měli setkat právě v Křižanovicích, kam chtěla Karolina tajně odjet, zatímco předstírala, že se jede léčit do Výmaru. Liszt čekal na svou vyvolenou v křižanovickém zámku a komponoval. Cítil se zde dobře, jak píše v dopise z 10. dubna adresovaného Felixovi Lichnovskému: „V této době čekání se cítím nejšťastněji v Křižanovicích, kde trávím své požehnané dny v naprosté samotě a od rána do večera pracuji.“ Milovaná žena nakonec dorazila do hornoslezské vesnice. Dvojice zde společně strávila několik týdnů a pak se vydala na další cestu do Vídně. Po cestě se na dva týdny zdrželi v Hradci nad Moravicí, kde Liszt složil kantátu nazvanou Hungaria.
Cesty do Křižanovic (Krzyżanowice) se Ferenci Lisztovi zapsaly hluboko do paměti. Pokračoval v kontaktech s rodinou Lichnovských a na pobyt v jejich zámku v Horním Slezsku vzpomínal s pohnutím. V dopise Karlovi Lichnovskému z roku 1876 píše: „Neustále se mi vracejí vděčné vzpomínky spojené s Lichnovskými. Váš nadšený otec a jeho obdivuhodný bratr, kníže Felix, mi projevili nemenší dobrodiní než kdysi Karel Lichnovský mladému Beethovenovi, který mu dedikoval svůj Opus 1 („3 Trio“) a cítil se v zámku v Křižanovicích jako doma, stejně tak jako na zámku v Hradci nad Moravicí. Tam bych si, drahý kníže, přál se s Vámi setkat (snad za rok).“ Liszt zemřel o deset let později. V roce 1903 jeho dcera Cosima Wagnerová, manželka slavného německého skladatele Richarda Wagnera, navštívila v Hradci nad Moravicí knížete Karla Maxmiliána Lichnovského. Kníže jí věnoval 28 dopisů, které její otec zaslal knížeti Felixovi. Tato korespondence vyšla o čtyři roky později knižně.
Křižanovice navštívili hudební skladatelé Beethoven a Liszt, ale tím se výčet slavných návštěvníků naší obce neuzavírá. Pobýval zde také Golo Mann (1909–1994) – vynikající historik, syn držitele Nobelovy ceny Tomasze Manna, autor dějin Německa v XIX a XX století. V roce 1922 navštěvoval elitní gymnázium v Salemu v Bavorsku, kde se seznámil s Michalem Lichnovským, synem Karla Lichnovského (Maxe Karla) – posledního velvyslance císařského Německa v Londýně. Na konci roku 1923 Lichnovský pozval svého kolegu do Chuchelné v ratibořském okrese. Svůj pobyt Lichnovský popsal v knize Erinnerungen und Gedanken. Eine Jugend in Deutschland (Vzpomínky a myšlenky. Mládí v Německu), Frankfurt 1994. Mann cestoval z Drážďan vlakem přes Vratislav do Ratiboře. Tam musel kvůli sněhu přenocovat. Pak měl jet vlakem do Křižanovic. Náš hrdina píše: „(...) v hotelu jsem si objednal smažená vajíčka, první jídlo po čtyřiceti osmi hodinách.“