V bohaté pokladnici hornoslezských legend nalezneme celou řadu vyprávění o hradech, zámcích a hostincích, které se údajně propadly pod zem. Měl to být trest za hříchy a nepoctivé jednání. A tak máme ztracený zámek Lubom v Łubowicích, hostinec v lese Obora v Ratiboři, zámek loupežníků u cesty z Jankowic do Kozielské Rudy v rudských lesích. Máme také legendu o křižanovickém Stojku. Tak se jmenoval rybník, který se nacházel nedaleko mostu na Odře, postaveného v roce 1881. Dnes zde leží vesnice Łapacz. Říká se, že na místě rybníka stál kdysi zámek. Jeho majitelé se chovali krutě k lidem v okolí. Za to je stihl trest. Budova zámku se propadla do země a díru po něm vyplnila voda. Možná se nám jednou podaří zjistit, kolik je na tom pravdy a kolik fantazie?
Zdroj: Justyna Bindacz
Hrabě Jan Bernard Prachma, pán na Brzeziu, Pogrzebieni, Kłokocině, Gotartowicích a Rowieni, jak uvádí tvorkovský farář a historik kněz dr. Augustin Wetzel, v roce 1670 postavil obyvatelům Křižanovic (Krzyżanowice) zámek – „okázalý panský dům“. Nacházely se u něj tři zahrady, rybník a zemědělská usedlost. Rybníků, ze kterých se těžil jíl, bylo v Křižanovicích více, mimo jiné při současné ulici Tworkowska. Říkalo se jim „žabáky“, protože byly plné žab. Žabí kuňkání rozčilovalo zmiňovaného hraběte, a tak nechal všechny žáby otrávit. Říká se, že když hrabě zemřel, žáby se vrátily a shromáždily se na místě, kde byl pochován.
Zdroj: Justyna Bindacz
Na cestách podél Odry je třeba se mít na pozoru. Dobře o tom věděli dávní obyvatelé obce Křižanovice (Krzyżanowice). Jednou za čas se tu prý zjevoval utopenec. Údajně ho potkal muzikant Schmidt, když se vracel do Zabełkowa z nedalekého Rohova (Rogów). Stalo se to u polní kapličky Matky Boží Bolestné. Utonulý byl nevysoké postavy a na hlavě měl červenou čepici. Tančil a skákal. Poručil hudebníkovi, aby hrál, a když to odmítl a chtěl utopence odehnat, utonulý se ho pevně chytil a nechtěl ho pustit. Vystrašený muzikant volal o pomoc. Přiběhli lidé z nedalekého mlýna se psy, ale ti jen začali strachy kňučet. Hudebník proto začal prosit o pomoc Ježíše, Marii a Josefa. Teprve pak ho utopenec pustil. Muzikant Schmidt rychle utekl, a když při další cestě podél Odry opět potkal tvora s červenou čepicí na hlavě, zahrál mu zbožnou píseň. Utopenec hned utekl a pak už muzikanta nechal na pokoji.
Zdroj: G. Hyckel, Was der Sagenborn rauscht. Sagen aus dem Stadt und Landkreise Ratibor, Ratibor 1924
Mezi Zabełkowem a Roszkowem jsou velmi hluboké bažiny. Je to jedno z nejvíce ponurých míst v okolí Křižanovic (Krzyżanowice), lidé se mu vyhýbají. Před mnoha a mnoha lety, jak praví legenda, se zde měla nacházet vesnička nazvaná Belk, která se tu propadla do bažiny. Neví se, proč se to stalo. Možná to bylo v důsledku velké povodně. Když na tato místa po mnoha letech přišli noví osadníci, postavili vedle zatopené vesnice osadu a nazvali ji Za Belkem. Tak vznikl název dnešní vesnice Zabełków. Podle legendy je to místo začarované. V noci se tam údajně zjevují duchové a černí psi.
G. Hyckel, Was der Sagenborn rauscht. Sagen aus dem Stadt und Landkreise Ratibor, Ratibor 1924
Již v roce 1889 místní tisk oznamoval, že po tom, co se Odra vylila z břehů, „voda odnesla patnáct jiter polí u břehu řeky v dubovém lese patřícím k Tvorkovu (Tworków). (...) Na místě, kde voda utrhla zeminu, o několik dnů později nalezl rybář pan Bednarek zkamenělý mamutí zub, který vážil 7 liber, a druhý, menší, který nebyl zkamenělý. (Mamut byl zvíře podobné slonu a žil před mnoha tisíci let v celé střední Evropě).“ Od té doby bylo podél Odry v obci Křižanovice (Krzyżanowice) na úseku od Chałupek po Benkovice (Bieńkowice) nalezeno mnoho kosterních pozůstatků mamutů a lesních slonů. Tyto nálezy se staly součástí muzejních sbírek, které si můžeme si je prohlédnout v muzeu a na zámku v Ratiboři.
„Bogumin, Bohumín (mor.[avský]), Oderberg (něm.[ecký]), okresní město v těšínském knížectví ležící na pruské hranici (Annaberg), při ústí Olše do Odry, 1334 obyvatel, 956 jiter půdy, z B.[ohumína] vede žel.[ezniční] trať na čtyři strany: do Vídně, Vratislavi, Košic a Krakova. Je vzdálený 276 kilometrů od Vídně, 136 od Krakova, 81 od Vratislavi [v textu je chyba, správně je 181], 351 od Košic, 31 od Těšína. Návrší 600 stop nad hladinou moře. Krásný farní katolický kostel a radnice, český celní úřad. Katolická farnost B.[ohumín] frýštátského děk[anátu] má 2810 katolíků, 14 ev.[angelíků], 40 izr.[aelitů].“ Slovník rovněž informuje o tom, že bohumínský okres má jedno město, 28 vesnic a 24 100 obyvatel, kteří jsou téměř všichni katolického vyznání, kteří pracují jako rolníci nebo horníci v černouhelných dolech. V roce 1870 zde bylo 2706 domů.
Zdroj: Słownik Geograficzny Królestwa Polskiego i innych Krajów Słowiańskich (Geografický slovník Polského království a jiných slovanských zemí). Varšava 1880.
Unikátním objevem evropského významu je pěstní klín z Ovsiště, nalezený v roce 1998 v obci Křižanovice (Krzyżanowice). Je to pazourek opracovaný do kapkovitého tvaru. Člověk ho používal 250 až 200 tisíc let před naším letopočtem. Pěstní klín sloužil ke krájení masa a sekání kostí, ale i k dalším účelům. Nález z Ovsiště je zároveň nejstarším známým exemplářem primitivní lovecké zbraně nalezeným na Ratibořsku. Pěstní klíny sloužily lovcům při lovu na mamuty a lesní slony. Velký počet jich byl například nalezen vedle kostry velkého slona, který byl vykopán v jižní Itálii. Dodejme, že tento pěstní klín nalezl náhodou během hry Dominik Drużbicki, žák Všeobecného gymnázia č. 2 v Ratiboři. Tento pěstní klín se v porovnání s jinými nálezy ze Slezska dochoval ve velmi dobrém stavu.
Polovina 13. století byla obdobím posilování politické a hospodářské síly opolsko-ratibořského knížectví. Na knížecí stolec v sídelním městě knížectví usedl v té době kníže Vladislav, vnuk knížete Měška I. Křivonohého, polského údělného knížete a pána na Krakově. Zvětšuje se velikost knížectví, které tehdy zahrnovalo západní území malopolské diecéze. Rozvíjí se osadnictví. Posilují se osady osídlené kolonizátory ze západních zemí. Na Ratibořsku se usazují cisterciáci a dominikáni. Kvete výměna zboží na stezce z Krakova přes Ratiboř a Opolí do Vratislavi a také ze severu na jih, přes Moravskou bránu, kterou již ve starověku vedla takzvaná Jantarová stezka. Římští kupci touto stezkou cestovali přes Balt pro jantar a k horní Odře přinášeli produkty římské civilizace. Na této stezce leží obec Chałupki a město Bohumín.
Na moravsko-slezském pomezí bohužel stále docházelo k hraničním sporům mezi Čechy a polskými Piastovci. Vyřešit se je podařilo ve druhé polovině 13. století. V roce 1262 český král Přemysl Otakar II. a opolsko-ratibořský kníže Vladislav uzavřeli hraniční dohodu. Dohoda ukončila mnohaleté spory obou sousedů. Piastovský kníže, který ještě v létě 1253 podnikal ozbrojené nájezdy na Opavsko patřící Přemyslovi, se v roce 1260 postavil po jeho boku se svými vojsky na polích u Kressenbrunnu (pojmenovaná podle vsi Groissenbrunn, která je dnes místní částí městysu Engelhartstetten v Dolních Rakousích, 15 km severozápadně od Bratislavy). Bitva u Kressenbrunnu, známá také jako první bitva na Moravském poli, byla pro českého krále rozhodující událostí ve sporu s uherským králem Bélou IV. Hornoslezsko-české spojenectví bylo dobrou příležitostí pro vytyčení hraniční linie na dosud sporném území. Z popisu hranice, uvedeném ve Formuláři královny Kunhuty (manželky Přemysla Otokara II.), se dovídáme o existenci osady nazvané Bogun, ležící u řeky Odry, která připadla pod vládu opolsko-ratibořského knížete.
Zmiňovanou osadu Bogun čeští badatelé identifikují s dnešním městem Bohumín. Z roku 1291 pochází německá zmínka o Oderbergu, před rokem 1305 pak o Odirberku. Čím je způsobena změna názvu? Zdá se, že slovanská osada Bogun je předlokační nevelká osada na místě současného Bohumína/Chałupek, osídlená ve druhé polovině 13. století tzv. hospites (hosty) ze západních zemí. Na pravém břehu řeky Odry založili současné město, ve kterém poskytovali duchovní péči benediktini z Tyńce u Krakova (mezi jehož dobrodinci vystupuje kníže Měšek I. Křivonohý). Není vyloučeno, že právě mniši přivedli osadníky. Na levém břehu Odry, na místě současného zámku, se nacházela nevelká hraniční tvrz v majetku knížete, chránící dopravu přes Odru na důležité obchodní stezce vedoucí z Horních Uher (dnes Slovensko) přes Žilinu, Jablunkovský průsmyk, Těšín, Karvinou a Orlovou do Ratiboře.
Podobný model osadnictví probíhal na počátku 13. století v Ratiboři. Na pravém břehu leží zámek, původně již zmiňovaný hrad z roku 1108, a na levém břehu lokační město, které vzniklo na přelomu 12. a 13. století po přivedení osadníků z Dolního Nizozemí (Vlámska). Podle hradu se město začalo nazývat Ratiboř (z lat. Ratibor). Byl jasně oddělen městský – samosprávný organismus, který se řídil svými právy získanými privilegii, od centra knížecí čili státní vlády. Stejně tomu bylo v Bohumíně (Oderberg). Zámek s panstvím byl přímým majetkem knížete, který byl dáván do léna rytířům.
Na zřetelné oddělení města a hradu ukazuje dokument z 6. ledna 1373. Z obsahu diplomu se dovídáme, že rytíř Pašek (Pasco), když v důsledku požáru ztratil „jisté dokumenty“ potvrzující jeho práva a privilegia vydaná ještě v době vlády piastovského ratibořského knížete Leška (1290/1291–1336), požádal ratibořského knížete Jana I. Přemyslovce o jejich potvrzení. Jan I. potvrdil Paškovi léno města Bohumína, hradu Barutswerde, několika vesnic včetně poloviny Zabełkowa a také lovecká privilegia. Obdarovaný se naopak zavázal, že v případě války se na výzvu rytíře dostaví se dvěma střelci a zbrojnošem.
Zmiňovaný hrad Barutswerde je současný zámek v Chałupkách. O jeho počátcích toho mnoho nevíme. Mnoho českých badatelů se domnívá, že byl založen již v polovině 13. století – v roce 1247 měl opevněný hrad založit Jindřich z Baruthu, rytíř pocházející z Horní Lužice a dolnoslezský feudál spřízněný se zdejším knížecím dvorem. Z roku 1277 pochází informace, že Siegfried Baruth, spojený příbuzenským svazkem s Jindřichem, byl držitelem panství v těšínské a ratibořské kastelánii. Patřil mu Hlučín a dva zámky: Barutshwerde mezi Bohumínem a Zabełkowem a Landek u Ostravy. Název Barutswerde se používal až do 15. století. Stavba hradu či tvrze Barutshwerde v polovině 13. století se tak zdá být nejvíce pravděpodobná. Byla by totiž upevňujícím prvkem v té době vytyčované hraniční linie.
Státní hranice se na tom místě neudržela dlouho. Po smrti knížete Vladislava (1281–1282), posledního vládce velkého Horního Slezska, se samostatný úděl rozdělil na čtyři menší knížectví: opolské, ratibořské, těšínské a bytomsko-kozelské, která převzali Vladislavovi synové: nejstarší Měšek knížectví těšínské, nejmladší Přemysl ratibořské, Bolek opolské a Kazimír bytomsko-kozelské. Pravobřežní Bohumín (Oderberg) připadl Měškovi a zámek Barutswerde Přemyslovi a později jeho synu Leškovi. Lešek jako poslední z Vladislavových potomků složil lenní hold českému králi (1327). Od té doby bylo Horní Slezsko součástí Koruny české. Bohumín a Barutswerde tedy byly součástí jednoho státu, ale dvou různých knížectví. Státní hranice se znovu objevila v roce 1742 po konci rakousko-pruské války. Bohumín zůstal v rukou Habsburků (Čechy) a Chałupki (Annaberg) se staly součástí Pruska.
Jak vypadal původní hrad v Chałupkách? Odra, která si v této oblasti dodnes zachovala svůj meandrovitý ráz, po tisíciletí tvořila ohyby a ostrovy. Přirozený reliéf terénu (podobně jako v Ratiboři, kde hrad vznikl na ostrově zvaném Ostroh) využili stavitelé tvrze Barutswerde. O terénních podmínkách máme informace ze starých map, například ze situačního plánu z roku 1769, který je uložen ve Státním archivu v Opolí. V okolí zámku jsou na něm vidět vedlejší ramena řeky. Musíme si však uvědomit, že situace se po každé větší povodni změnila. Hrad se tyčí na nevelikém pahorku, a toto umístění ho nepochybně chránilo před rozmary řeky. V polovině 13. století to byla pravděpodobně jednoduchá obranná budova, možná zděný donjon, kolem něhož obíhal val ze dřeva a hlíny anebo malý strážní hrad. Pozůstatky podobné stavby, zvané Fulnov, se nacházejí mezi Bořutínem (Borucin), Bojanovem (Bojanów), Benkovicemi (Bieńkowice) a Boleslaví (Bolesław) v údolí říčky Pštiny (Cina), která je na tomto místě více než kilometr široká. V roce 1998 zde probíhal archeologický průzkum. Nálezy byly datovány na 13. a 14. století. Mnoho odpovědí by přineslo provedení archeologického průzkumu v okolí zámku v Chałupkách, ten však zatím neproběhl.
Panování Paška (Pasco) z Barutswerde čeští badatelé datují od roku 1335. Není vyloučeno, že právě tehdy padlo rozhodnutí o stavbě zcela nové tvrze Odiburg. Původní budovu, která byla obehnaná valem a palisádou, Pašek nahradil zděnou, nebo alespoň částečně zděnou, zástavbou a opevněním. O původním, ryze obranném charakteru hradu svědčí dodnes dochované zbytky středověkého baštového opevnění, které bylo srovnáno se zemí v 19. století při zakládání parku. V letech 1340–1343 je tvrz Barutswerde zmiňována jako léno Wernera Barutha Dlouhého (Longus). Z pramenů vyplývá, že se stala součástí věna dcery Mikuláše II. Opavského (1288–1365) Juty, která se provdala za Bolka Nemodlinského. Její štědrý otec se díky sňatku s dcerou Přemysla a sestrou posledního ratibořského Piastovce Leszka Annou stal dědicem ratibořského knížectví.
Za vlády knížete Jana II. Opavského, zvaného také Železný (1365–1424), nejvyššího zemského komorníka Českého království a nejkrutějšího vládce v dějinách ratibořského knížectví, došlo ke sporu s těšínským knížetem Přemyslem I. Nošákem.
Na podnět ratibořského vladaře byl zabit Nošákův syn Přemysl, kníže osvětimský. Nebyla to první oběť krutého knížete Jana. Na jeho pokyn byli utopeni dva kněží ze Žárova a Křižovan. Zavraždil také české pány na hradě Karlštejn. Vražda Nošákova syna nepřinesla Janovi žádný prospěch, naopak vyvolala nenávist mezi těšínským a ratibořským dvorem. Druhý Nošákův syn Boleslav I. se proti vůli svého otce oženil s dcerou Jana Opavského Markétou. V historických pramenech nacházíme záznamy o sporech týkajících se obchodování se solí, cel a poplatků a o tvrz v Bohumíně, kterou Jan II. Opavský dal své dceři jako věno. Markéta zemřela už v roce 1407 a Železný okamžitě začal usilovat o navrácení lenního Bohumína s hradem. V roce 1422 prodal Barutswerde (Bohumínský hrad) rytíři Bielikovi z Kornice, jehož křestní jméno není známo.
V 15. století bohumínská tvrz, tedy dnešní hrad v Chałupkách, velmi často měnila majitele. V roce 1482 ratibořský kníže Jan V. (1446–1493), spojenec Jagellonců v úsilí o českou korunu, potvrdil prodej dědičného majetku Štěpána z Vrbna – města a tvrze Bohumín jakémusi Janu Burzejovi z Klwowa, zástavnímu pánu frýdeckého stavovského panství. Štěpán tento majetek předtím získal od Jana Cimburka ze Starého Jičína (Johan Jičínský z Cimburka ze Starého Jičína, Rožnova a Vsetína), vyslance krále Jiřího z Poděbrad, včetně práva vybírat clo na Odře a Olši a spravovat nižší a vyšší soudnictví. Jan z Cimburka tento majetek získal od Mikoláše z Racasze, zvaného také Barutswerdský, který je zmiňován jako majitel tvrze v roce 1466. Zmiňovaný Jan Burzej si však nově nabytého jmění příliš dlouho neužil. Ztratil je ve prospěch knížecí pokladny kvůli procesu, který probíhal před soudem v Magdeburku.
Kníže urychleně prodal bohumínské panství se zámkem Sobku Bielikovi z Kornic za 4200 uherských zlatých. V roce 1492 byla uzavřena další smlouva. Tentokrát vládce koupil od Sobka bohumínské panství za pět tisíc zlatých. Sobek byl k prodeji pravděpodobně donucen. Jeho rod, který byl kdysi hýčkán na ratibořsko-opavském dvoře, už nebyl tak vlivný jako za starých časů. Důvodem bylo to, že Bielikové podporovali Matyáše Korvína, který dosadil Jana Bielika z Kozlí do úřadu starosty Horního Slezska. Když si český král Vladislav Jagellonský podrobil Slezsko, byl Jan Bielik zatčen a sťat a jeho majetek propadl konfiskaci.
Bielikové z Kornice se stali majiteli bohumínské tvrze ještě jednou, a to po smrti posledního ratibořského Přemyslovce – knížete Valentina Hrbatého (1521), vladaře „fyzicky nehezkého, prostopášného a prchlivého“. Spolu s ním odešel do minulosti rod, který se temně zapsal do dějin Horního Slezska. Pocházel z levobočné královské linie. Jeho zakladatelem byl kníže Mikuláš I., který se narodil z nemanželského svazku krále Přemysla Otokara II. s Anežkou z Kuenringu (Agnes von Kuenring), dvorní dámou jeho manželky Markéty Braniburské. Po smrti posledního ratibořského Piastovce Leška se Mikuláš II. ujal vlády nad ratibořským knížectvím. V okamžiku smrti po sobě Valentýn zanechal o mnoho menší panství. Knížectví převzal již velmi zadlužené a jeho dluhy významně zvětšoval. Na jejich splácení prodával majetek a privilegia patřící knížecí pokladně. 9. července 1521 opolský kníže Jan Dobrý koupil od Valentina městečko Bohumín, hrad a několik okolních vesnic, za což zaplatil 3800 zlatých ve zlatě a 1377 českých zlatých. V roce 1522 se jako pán tvrze objevil Bielik z Kornice, který ji obdržel od knížete Jana.
Má bohumínská tvrz nějakou spojitost se slavným obrazem Jana Matejka Pruský hold? Plátno z let 1879–1882 přestavuje hold posledního křižáckého velmistra v Prusku knížete Albrechta Hohenzollerna polskému králi Zikmundu I. Starému. Jednou z postav na obraze je Albrechtův starší bratr Jiří Braniborsko-Ansbašský, ansbašský markrabě, přední německý protestant. Než došlo k událostem roku 1525, které Matejko zachytil na svém díle, objevil se v roce 1512 zmiňovaný markrabě Jiří, který byl jako syn Žofie Jagellonské spřízněn s polskými Jagellonci, ve Slezsku, kde uzavíral dohody o nástupnictví s hornoslezskými knížaty Valentinem Hrbatým a Janem Dobrým. Po jejich smrti se sice opolsko-ratibořské knížectví stalo majetkem českého krále, ale jako zástava za půjčku králi Ferdinandovi ve výši dvě stě tisíc zlatých připadlo markrabímu. Bohumínský hrad již dříve koupil od Bielika z Kornice, a tuto koupi v roce 1523 potvrdil Ludvík II. Jagellonský.
Markrabě Jiří Braniborsko-Ansbašský byl synem Žofie Jagellonské (1464–1512), dcery polského krále Kazimíra IV. Jagellonského, který byl otcem krále Zikmunda I. Starého a svatého Kazimíra. Byl tedy spřízněn s v té době mocnou dynastií, která vládla v Polsko-litevské unii („Republice obou národů“) a v českých zemích. Jeho děd Kazimír byl předkem českých králů Vladislava a Ludvíka, jemuž byl Jiří dokonce opatrovníkem. Na základě smluv s Českou korunou, uzavřených prostřednictvím zmiňovaného krále Zikmunda I. Starého, mohli bohumínské panství zdědit tři Jiřího synové. Markrabě se však dočkal pouze jednoho mužského potomka, a to teprve se svou třetí manželkou, dcerou saského knížete Jindřicha V. Emilií Saskou V roce 1552 Jiří Fridrich ztratil opolsko-ratibořské knížectví a výměnou za to získal od císaře Ferdinanda knížectví zaháňské. Za vlády císaře Rudolfa II. (1552–1612) se neúspěšně pokusil získat dědická práva k bohumínskému panství. Nedočkal se však bohužel mužských potomků a za svého dědice vybral svého synovce Joachima Fridricha z kurfiřtské linie Hohenzollernů. Vzhledem k tomu, že Bohumín i s hradem byl zástavním majetkem, a byl tedy vlastnictvím císaře, musel Joachim k tomu, aby si získaný majetek udržel, získat souhlas císařské komory. Ten však nedostal.
Královské a císařské dvory obvykle neměly dostatek hotovosti. Díky tomu mohl například markrabě Jiří Hohenzollern za půjčku dvou set tisíc zlatých králi a pozdějšímu císaři Ferdinandovi získat opolsko-ratibořské knížectví. Stejným způsobem získali panství na horní Odře Donnersmarckové. Bohatý kupec Lazar I. Starší Henckel von Donnersmack (1551–1624), původem ze slovenské Levoče, se usadil ve Vídni, odkud měl blízko k císařskému dvoru. Kvůli válkám s Turky si museli Habsburkové půjčovat peníze. A Donnermsarckové jim je ochotně půjčovali výměnou za majetek. Na počátku 17. století získali majetek v Rakousku, na Moravě a v Uhrách. Obdrželi také ratibořské panství a bytomské a bohumínské stavovské panství. Tato dvě stavovská panství byla sice v držení braniborského kurfiřta, dědice Jiřího Pobožného, markraběte Ansbašského, ale jejich převzetí bylo pouze otázkou času. Po smrti posledního Jagellonce na českém trůnu ztratili Hohenzollernové svůj vliv v Praze. V opačné situaci byl Lazar, který se těšil titulem císařského rádce, měl glejt, který potvrzoval jeho šlechtický titul, a erb a inkolát, který uznával jeho příslušnost mezi šlechtické rody a opravňoval ho zastávat státní úřady v Českém království. Donnersmarckové získali široké imunitní privilegium, podle kterého na územích, která získali v císařství, obdrželi soudní, daňová a vrchnostenská práva nad měšťany.
Chałupki a Bohumín spojuje most. Mohlo by se zdát, že tomu tak bylo vždycky. Dochovala se však zmínka z roku 1626 o jeho zničení. Stalo se tak v době převzetí vlády nad Bohumínem Donnersmarcky, ke kterému jim napomohla třicetiletá válka (1618–1648), během níž stáli na straně Habsburků. Proti dynastii vládnoucí v českých zemích vystupoval Jan Jiří Hohenzollern, ale byl poražen. Proto v roce 1621 císař konfiskoval jeho majetek včetně bohumínského panství a odsoudil ho k vyhnanství. Převzal také zámek, který mělo na rozkaz Hohenzollerna bránit sedm rot vojáků, avšak ti se vzdali přesile císařských vojsk. V roce 1623 bylo bohumínské panství dáno do zástavy Donnersmarckům. V létě 1626 do Slezska vtrhla vojska dánského generála Mansfelda. 10. srpna vojáci dorazili do Bohumína, a aby znesnadnili postup císařských vojsk, zničili most. Od té doby k dopravě z jednoho břehu na druhý sloužil přívoz. Nový most byl postaven až v roce 1833.
V 17. století měl bohumínský hrad vojenský význam ve střetech protestantů s katolickými Habsburky. V roce 1621 zde Jiří Hohenzollern umístil sedm rot, tedy několik stovek vojáků, kteří měli hrad bránit před císařskou armádou. Při pohledu na habsburskou armádu se však vojáci velmi rychle vzdali. 10. srpna 1626 hrad obsadil německý generál Ernst von Mansfeld, který bojoval ve třicetileté válce na straně protestantů. Postupoval směrem na Opavu a Těšín a opevnil se u Jablunkova, kde očekával, že se setká se spojeneckými vojsky Gabriela Betlena (Bethlena Gábora) a společně budou bojovat proti Habsburkům. Jeho spojencem byl kníže Jan Arnošt, vévoda sasko-výmarský. To jeho vojáci zničili most na Odře v Bohumíně. Pak se opevnili v sousedním Pudlově. Po uzavření míru mezi Betlenem a císařem musela protestantská vojska opustit Slezsko. Oblast horní Odry obsadil Albrecht z Valdštejna. 10. prosince 1626 císařská vojska pod velením Karla Hannibala von Dohna, přicházející od Ratiboře, obsadila bohumínský hrad a most. Další události třicetileté války se odehrály v letech 1645–1647. Hrad v té době obsadil švédský generál hrabě Arvid Wittenberg. Jeho vojáci odtud vyráželi na loupežné a vojenské výpravy.
Po smrti Lazara I. přešlo bohumínské panství do rukou jeho syna Lazara II. Mladšího (1573–1664), který pobýval ve Vídni. Správu panství svěřil svému synovi Eliáši I. (1603–1667), který je znám mj. vydáním protižidovských zákonů v Bytomi. Změnil se obsah erbu Henckelů. K rodovým figurám přibyly nové, symbolizující vlastněný majetek. V případě Bohumína to byl červený kříž sv. Antonína na zeleném pahorku. V roce 1665 se Eliáš I. stal na základě dohody s bratry Gabrielem a Jiřím z dosavadního správce hradu v Bohumíně jeho pánem a zdejší majetek se stal fideikomisem. Eliáš však již v roce 1667 v Bohumíně zemřel. Panství zdědil jeho syn Eliáš Ondřej (1632–1699), manžel Barbary Heleny von Maltzan, která byla prostřednictvím své matky v příbuzenském vztahu s Hohenzollerny. Manželé se v roce 1682 rozhodli, že starý ochranný hraniční hrad přestaví na okázalý barokní zámek. Brzy však své hornoslezské panství opustili a přestěhovali se do Pölzigu v Durynsku, kde si koupili hrad ze 14. století. Vysvětlovali to lepšími podmínkami pro výchovu dětí v luteránské víře. Není přesně známo, kdo spravoval bohumínský majetek. Je možná, že to byl nejstarší Eliášův syn Jan Arnošt. Ve stejném roce panství získalo status menšího stavovského panství (status minor), které podléhalo přímo císaři a mělo vlastní soudnictví.
Sláva Donnersmarcků pomalu pohasínala. Potomci Eliáše Ondřeje nezdědili nadání rozmnožovat majetek. Věnovali se studiu a prohlubování protestantského učení. Luterské vyznání se v Horním Slezsku neshodovalo s katolickou orientací Habsburků. Václav Ludvík a Erdman Jindřich studovali na univerzitě v Lipsku a v Halle. Velmi mnoho cestovali a stali se osvícenými protestanty. V Halle je ovlivnil pietismus, protestantské obrodné hnutí kladoucí důraz na modlitbu, četbu Bible a náboženské prožitky spojené s účastí v malých křesťanských společenstvích. Mladé bratry Donnersmackovy s pietismem seznámil Jan Kryštof Orlík, kterého pak přivedli z Halle do Horního Slezska a později do Těšína, kde učil v evangelické škole. Erdman Jindřich se věnoval vydavatelské činnosti. Z jeho iniciativy bylo vydáno Písmo svaté v češtině. Přispěl rovněž k vydání polské verzi Bible. „Poctiví a pobožní, ale špatní hospodáři“ – tak byla hodnocena bohumínská linie rod Henckelů. Jejich majetek upadal. V důsledku rozdělení Slezska v roce 1742 mezi Prusko a Rakousko se svobodné stavovské panství Bohumín nacházelo ve dvou státních celcích. Město zůstalo v habsburské monarchii, návrší se zámkem z konce 17. století se dostalo do rukou protestantského pruského krále.
Když hovoříme o rozdělení Slezska mezi Prusko a Rakousko-Uhersko, je třeba se zmínit o pomístních jménech. Dosud jsme používali název Bohumín, zámek (či hrad) Barutswerde nebo bohumínský zámek. Od roku 1742 se pro část města ležící v Prusku ujal název Preussich Oderberg čili Pruský Bohumín. Hrad si ponechal původní název Schloss Oderberg – zámek Bohumín. Západně od zámku ležela zemědělská osada Annaberg. Název Annaberg (též Annaberk) se začal používat nejpozději v roce 1720 podle jména manželky jednoho z příslušníků rodu Donnersmarcků. Otázkou je, podle které ze tří žen tohoto jména v rodině Donnersmarcků byl Annaberg pojmenován. S největší pravděpodobností se jednalo u ženu Jana Arnošta Annu Kateřinu, rozenou Štolc ze Simsdorgu (zemřela v roce 1754). Osada Annaberg (tj. Annina hora) leží na pahorku, což zcela vyjasňuje původ jejího jména. Po nějaké době se Annabergu začalo říkat Stare Chałupki. Na konci 19. století se začal používat název Chałupki, přestože se stále všeobecně používalo německé jméno Annaberg, a to nejen pro samotnou osadu, ale i pro celou vesnici.