Stezkou rodu Rothschildů

Střípky z okolí - Chałupki 19. století

Majitelé zámku Chałupki v 19. století

Salomon Mayer RothschildV 18. a 19. století se majitelé zámku v Chałupkách často měnili. Po smrti Jindřicha Erdmanna v roce 1752 přešlo bohumínské panství do rukou jeho syna Jana, který ho velmi zadlužil a v roce 1802 prodal rakouskou část panství Lichnovským z Voštic. Ti se po roce 1803 stali rovněž majiteli bohumínského zámku. Karel Lichnovský ho však nevlastnil příliš dlouho. V roce 1813 byl již zámek majetkem Benjamina Förstera a v roce 1817 se stal novým majitelem Joseph Grittschreiber. Již o rok později rezidenci koupil Josef Max Dittrich a v roce 1846 Salomon Mayer von Rothschild (1774–1855), který si však za své dvorské sídlo vybral nedalekou, o mnoho okázalejší rezidenci v Šilheřovicích, a stejně tak učinili i jeho potomci. Zámek Oderberg tak zůstal ve stínu, i když jej v roce 1907 nechali jeho majitelé přestavět.

Erb Rothschildů

Herb Rothschildów źródło wikipedia Herb uroczysty domu RothschildówNad hlavním vchodem do zámku v Chałupkách se dochovala zajímavá památka po Rothschildech – litinová deska s jejich rodovým erbem. Rothschildové dodnes považují erb za nedílnou součást svého image. Jeho nejdůležitějším prvkem je ruka svírající pět šípů. A právě tento obraz, který má dvojí symboliku, můžeme vidět v Chałupkách. Každý z šípů označuje jednoho z pěti synů zakladatele rodu: Nathana Mayera, Amschela Mayera, Salomona Mayera (rakouská linie – majitel Chałupek), Carla Mayera a Jamese Mayera). Šípy sevřené dohromady symbolizují sílu vzájemné spolupráce. Jeden šíp se dá snadno zlomit, ale pět najednou už ne. Symbolika velkého slavnostního erbu je ještě o mnoho bohatší. Najdeme na něm mimo jiné motto „Concordia, Integritas, Industria“, tedy „Svornost, Poctivost, Pracovitost“.

Herb Rothschildów źródło wikipedia

Velké lovy u Rothschildů

Polowanie na dawnej litografii polona.plLovy, které se na konci 19. století konaly u Rothschildů v Šilheřovicích, se těšily velkému zájmu tisku. „Šilheřovice v okrese Ratiboř, náležící baronu Rothschildovi z Vídně, mají pravděpodobně největší bažantnici v celé Evropě. Každoročně na podzim je zde zabito až 5 tisíc bažantů. Tento týden byl zahájen letošní podzimní hon. Kromě barona Rotschilda v Šilheřovicích právě pobývají hrabata Wilczkové – otec a syn, hrabě Kinský, hrabě Larisch, kněžna Paulina Metternichová, která je prý výborná střelkyně, a mnoho jiných hostů. V pondělí bylo zastřeleno 850, v úterý 1100 a ve středu 900 bažantů a zajíců. Hon byl tedy velmi úspěšný,“ informovaly 2. listopadu 1889 Ratibořské noviny. 31. října 1892 noviny otiskly informaci o dalším velkém lovu u Rothschildů. Jejich hostem byl také hrabě Potocki. „Pan Rothschild je královsky hostí a pořádá velké hony. Bylo zabito devět set devadesát zajíců, 1620 bažantů, šedesát koroptví, čtyřicet dva bekasin a šedesát dva králíků,“ uvádí redakce. 4. listopadu se noviny zmiňovaly o Šilheřovicích: „Tamní panství je známé svou zvěřinou. Nedávno deset střelců za šest hodin zabilo 855 zajíců a 670 bažantů.“

Vlakem na dobré pivo

Tworkowski zamek i browar Železničního spojení mezi Ratiboří a Chałupkami využívali také milovníci zlatého moku, kteří jezdili zvláštními vlaky na vynikající pivo z pivovaru v Tvorkově (Tworków). Tento „příbytek krále Gambrina“ (patrona pivovarnictví) vznikl v roce 1839 z iniciativy dědiců rodu von Eichendorffů a vařilo se v něm – vůbec poprvé v Horním Slezsku – tehdy módní pivo „vařené po bavorském způsobu“. V roce 1841 dědici Marie Anny von Eichendorff prodali rytířský rodový majetek – vesnice Tvorkov, Tvorkovská Lhota (Ligota Tworkowska), Buków a Kamień za dva tisíce tolarů Johannu hraběti Saurma-Jeltsch z Jelcze nedaleko Vratislavi. Tvorkov se stal Mekkou milovníků piva z širokého okolí. V roce 1852 byl pivovar Eichendorffů důkladně rekonstruován. V roce 1874 v něm Karel hrabě Saurma začal vyrábět pivo plzeňského typu. Od jara do podzimu sem vždy v sobotu a neděli jezdily z Ratiboře zvláštní vlaky, které vozily hosty do pivnice s letní zahrádkou. V pracovní dny byly k nákladním vlakům připojovány osobní vagóny. Jako znamení pro pivaře se používal červený praporek, který byl vyvěšen na nádraží. Pivovar byl koncem 19. století uzavřen.

Göring a Himmler usilují o Vítkovice

Vítkovické Železárny w połowie XIX wiekuDzikowską w tle wejście główne a nad nim herb Rothschildów Rakouská linie Rothschildů vlastnila kromě zámků v Chałupkách a v Šilheřovicích také další majetek, například akcie společnosti Vítkovické železárny v dnešní Ostravě, které rodina koupila v roce 1843. Vítkovice byly jedním z největších výrobců uhlí a oceli v Evropě. Nacisté se snažili tuto společnost koupit, ale bezvýsledně. Nejprve o odkoupení vyjednával šéf Luftwaffe Hermann Göring, poté Heinrich Himmler. Obsazení Rakouska v březnu 1938 a Československa na podzim 1938 a jim předcházející přijetí rasových norimberských zákonů z roku 1935 (které začaly v Horním Slezsku jako na území, kde proběhl plebiscit, platit až v roce 1937) znemožnily další působení židovských bankéřů v Horním Slezsku. Zámek Oderberg prodali v roce 1936. Novou majitelkou se stala vdova po německém generálovi baronka Rothkirch von Kirchen und Pancken, které byl příznivě nakloněn Adolf Hitler. Po roce 1945 se zámek stal majetkem státu. V současné době zámek patří obci Křižanovice (Krzyżanowice) a je využíván jako hotelové a restaurační zařízení. Zajímavostí je, že ke konci druhé světové války bylo ve sklepích zámku ukryto jeho vybavení, které bylo nalezeno až po velké povodni v roce 1997. Většinu z těchto předmětů však bohužel řeka zničila.

Básník Eichendorff v Šihleřovicích

Joseph von EichendorffNež se Šilheřovice staly majetkem Rothschildů, patřil zámek a okolní pozemky Eichendorffům. Na lovu u svého strýce zde byl společně se svým bratrem Wilhelmem slavný romantický básník Joseph von Eichendorff, který byl stavěn na roveň Goethemu nebo Schillerovi. Strýc Johann Friedrich von Eichendorff byl bezdětným bratrancem jejich otce a mladé pány z Łubowic nedaleko Ratiboře obdarovával láskou vpravdě otcovskou. Eichendorff mu říkal „strýček Johanisele“. Do Šihleřovic přijeli na začátku října 1802. Eichendorff později vzpomíná: „Jeli jsme do Šilheřovic, kde byly na veřejné cestě před vsí k vidění pozoruhodné kroje (...). Viděli jsme také chov krav na mléko, chov holubů a tyrolské krávy (...). Vrátili jsme se. Následujícího dne ráno se uskutečnil lov, na kterém Wilhelm zastřelil prvního zajíce.“ Básník měl také navštívit knížete Lichnovského v Křižanovicích (Krzyżanowice), ale k návštěvě nedošlo. „Na 15. jsme byli všichni pozváni na oběd do Křižanovic, ale v předvečer návštěvy jsme dostali list, ve kterém se nám [kníže] omlouval, protože byl na lovu kvůli neopatrnosti postřelen těsně vedle oka,“ vysvětluje básník.

Barokní budova s krásným parkem

Zámek v Chałupkách Zámek v Chałupkách Zámek v Chałupkách

Podle kunsthistoriků si patrový zámek v Chałupkách zachoval barokní rysy z konce 17. století, navzdory stopám přestavby, která proběhla na přelomu 18. a 19. století. Objekt není po architektonické stránce příliš výrazný, ale jeho poloha nad řekou, dochované koryto vodního příkopu a most svědčí o původním účelu stavby, kdy vojenská funkce převažovala nad funkcí rezidenční. Bohužel zde zatím neproběhl archeologický ani stavebně-historický průzkum. Na místě původního podzámčí vznikl v 19. století park, ve kterém se dochovalo mnoho starých stromů – především jírovce maďaly (mnohé z nich mají parametry památného stromu, obvod některých přesahuje tři metry), jasanové aleje, javory a lípy. Bylo zde určeno 26 druhů dřevin. Zajímavostí jsou tři druhy fialek (mj. fialka bílá), stoleté hlohy, sasanka hajní, orsej jarní. V parku jsou umístěny miniatury slezských zámků – Mošna (Moszna), Tvorkov (Tworków), Kamień Śląski, Bílsko-Bělá (Bělsko-Biała), Bruntál a Hradec nad Moravicí.

Zámek v Chałupkách Zámek v Chałupkách Zámek v Chałupkách

Mumie k zásnubám

Mumie k zásnubám Mumie Egypťanky, kartonáž a dva sarkofágy jsou mimořádně cenné starověké egyptské památky, které byly v 19. století umístěny nejprve v zámku Rothschildů v Šilheřovicích a později, kolem roku 1860, přemístěny do kabinetu starověku Královského evangelického gymnázia v Ratiboři. Jedná se o unikátní soubor, k němuž se stále váže řada otázek, na které neznáme odpověď. V průběhu posledních 140 let byl zkoumán špičkovými světovými egyptology. Říká se, že mumie byla dárkem barona von Rothschilda pro jeho snoubenku a že otevření sarkofágů a rozbalení mumifikovaných těl mělo proběhnout v šilheřovickém zámku. Stalo se tak během „večeru mumií“, jaké se v té době pořádaly po celé Evropě, a to nejen v zámcích a palácích, ale také v restauracích. Od doby Napoleonova tažení do země na Nilu byl zájem o starověkou kulturu doby faraonů obrovský.

Kdo ji přivezl?

Mumie k zásnubám Dodnes se nepodařilo s jistotou zjistit, který z Rostschildů přivezl mumii do Evropy. Kolem roku 1860 baron Anzelm von Rothschild mumii věnoval ratibořskému gymnáziu. V roce 1863 tehdejší rektor školy uvádí, že mumie je darem od barona von Rothschilda z Vídně, který ji o několik let dříve na své cestě do Egypta koupil za několik tisíc zlatých. Není příliš pravděpodobné, že by se jednalo o Salomona Rothschilda. Je totiž známo, že zakladatel vídeňské linie rodu nesnášel cestování po moři. S největší pravděpodobností se tedy jedná o některého z jeho potomků. Je možné, že mumii přivezl jeho syn Anzelm, o němž je známo, že měl sběratelské sklony a že věnoval kartonáž mumie kněžky Amona-Re do sbírek frankfurtského muzea Liebieghaus.


Boj o mumii

Zmiňovaný kabinet starověku se – stejně jako gymnázium – nacházel v klášterní budově konventu sester dominikánek, sekularizovaného v roce 1810. V roce 1827 mumii a další cenné sbírky kabinetu starověku, mezi nimiž byla například kolekce mincí z římských dob, nalezených při práci na poli, formálně převzalo nově založené městské muzeum v Ratiboři. Pro potřeby muzea byl přebudován sousední bývalý dominikánský kostel sv. Ducha. Více než deset let trvaly tahanice s muzeem v Glivicích, které si půjčilo mumii a odmítalo ji vrátit. Starověký exponát šťastně přetrval druhou světovou válku a dnes je nejdůležitější součástí stálé expozice nazvané V zemi Osirise.

Mumia z Raciborza w Gliwicach Mumia z Raciborza w Gliwicach

Bohyně Amonet řekla, že bude žít

Mumie zpola ovinutá bandáží, sarkofágy, bohatě zdobená barevná kartonáž a také tři originální kanopy na vnitřnosti zemřelých, které byly před válkou přivezeny z berlínského Egyptského muzea, jsou dnes největší atrakcí muzea v Ratiboři, kvůli které sem přijíždějí tisíce turistů. Stálá výstava nazvaná V zemi Osirise je umístěna v bývalém dominikánském kostele sv. Ducha. Vědci zkoumající ratibořskou mumii zjistili, že tato Egypťanka žila v době 23. dynastie (942–722 před n. l.). Jmenovala se Džed-Amonet-jus-anch, to znamená „Bohyně Amonet řekla, že bude žít“. Byla to bohatá vdaná žena, pravděpodobně dcera thébského kněze. Zemřela v mladém věku, přibližně ve dvaceti letech, a byla pochována v Thébách. Příčinou smrti byly podle radiologického zkoumání nejspíše komplikace v těhotenství. Pravděpodobně předtím dvakrát porodila. Nejnovější vědecké výzkumy ukázaly, že do Evropy – do pařížského Louvru – byla zřejmě přivezena mumie jejího mužského příbuzného. Před nedávnem byla zrestaurován dřevěný polychromovaný menší sarkofág (vnitřní rakev). V průběhu prací byla zároveň podrobena výzkumu technologická konstrukce objektu. Dosavadní znalosti o ratibořské mumii se díky tomu ještě rozšířily.

Sarkofag wewnętrzny Mumia Sarkofag wewnętrzny

Most věčného císaře

Most jubileuszowy Franciszek Józef I V habsburském císařství se kdysi žertovalo o tom, že jen málo poddaných zažilo jiného císaře než stařičkého mocnáře s licousy, který byl proslulý svou přísnou sebedisciplínou a úzkostným dodržováním pravidel. Prezidentovi Roosveltovi řekl: „Vidíte před sebou posledního monarchu ze staré školy.“ Žádný z panovníků se s ním nemohl měřit ve znalostech dvorských zvyklostí a ceremoniálu a nikdo z nich neoplýval takovou majestátní sebejistotou. Mluvíme o císaři Františku Josefovi I., který žil v letech 1830–1916. Vládl od roku 1848 jako apoštolský král uherský a rakouský císař. Těšil se vážnosti a uznání svých poddaných. V roce 1899 byl podle něj pojmenován hraniční most spojující Bohumín (Oderberg) a Chałupki (Annaberg). Most se dochoval dodnes a patří mezi turistické atrakce v oblasti horní Odry.

Léto s rozhlasem v Chałupkách

Most przyjaźni PRL CSSR źródło Jan Popłoński Die Oder 1977 Chałupki jsou známé široké polské veřejnosti díky populárnímu rozhlasovému pořadu Léto s rádiem, který vysílá od roku 1971 První program Polského rozhlasu. Zpočátku se jednalo o turistický magazín, který tehdy netrval ani dvacet minut. Jako znělka byla použita Klarinetová polka. Novinkou v té době bylo, že byl pořad vysílán živě. Posluchači se tak například mohli v rámci zpravodajského servisu dovědět, jak dlouho se právě čeká na hranicích nebo jaký je stav Odry v Chałupkách a Ratiboři – Miedoni. Po bývalém hraničním přechodu dnes zbyly jen prázdné budovy. Hranice, která dělila Československo a později Českou republiku od Polska, byla odstraněna v prosinci 2007 po vstupu obou států do schengenského prostoru.

Ve filmu

Most przyjaźni PRL CSSR źródło Jan Popłoński Die Oder 1977 Starý hraniční přechod Chałupki – Bohumín sloužil jako filmové kulisy. V listopadu 2014 se zde natáčely scény z filmu Jana Kidawy-Błońského Hvězdy. Scénář je inspirován životem slezského fotbalisty Jana Banase, který byl v Polsku populární v 60 a 70. letech 20. století. Ve filmu hrála Magdalena Cieleska (fotbalistova matka), Paweł Deląg (otec), Mateusz Kościukiewicz jako představitel v hlavní role a další. V Chałupkách se natáčely scény návratu fotbalistů ze zahraničních utkání včetně epizody, kdy tým Górnik Zabrze jel na zápas s Baníkem Ostrava. Jednoho z československých celníků zahrál Olaf Lubaszenko a na plátně se objeví také žlutý Wartburg ze sbírky zabełkowského starosty Mariana Studnici. Film měl premiéru v roce 2017, vysílala ho např. stanice HBO.

Svědek od triumfu k pádu

Jeanne Calment w wieku 20 lat, 1895 Časopis Schlesische Provinzialblätter z roku 1794 informoval o stařičkém, stopatnáctiletém obyvateli Zabełkova, takto: „Úctyhodný věk. Matthäus Stenckty zemřel ve věku 115 let dne 13. září ve svém rodišti – Zabełkowě nedaleko Bohumína v Horním Slezsku. V době, kdy do země přišel Bedřich II. [v roce 1740], sloužil již 33 let jako císařský voják. Pak [sloužil] ještě 10 let jako pruský [voják] v dnešním von Hananfeldově pěším pluku. Až do vysokého věku se živil provozováním řemesla. V nedávné době onemocněl a nemoc ho tak vysílila, že zemřel v bídě. Místní farář ho pochoval bezplatně.“ (Zdroj: K. Kotas, zabelkow.pl) Nejdéle žijící osobou, jejíž rodný list byl jednoznačně potvrzen, byla Francouzka Jeanne Calmentová, která žila 122 let a 164 dnů. Nejstarším mužem byl Japonec Jiroemon Kimura (1897–2013), který žil 116 let a 54 dní. Stenckty by tedy nebyl rekordmanem. Dodejme, že pokud skutečně žil 115 let, musel se narodit v roce 1679. V Polsku v té době vládl Jan III. Sobieski. O čtyři roky později se odehrála vítězná bitva u Vídně. V roce 1793, kdy byl Stenckty již na sklonku života, proběhlo druhé dělení Polska. O dva roky později Polsko jako samostatný stát zmizelo z mapy Evropy.