Zámek v Chuchelné. Zakladatel hlavní rodové větve Bernard Lichnovký patřil ke kalvínským evangelíkům a k blízkým spolupracovníkům knížete Jana Krnovského. V roce 1608 koupil od Václava Šamařovského z Rohova Chuchelnou (oficiálně byla koupě stvrzena v roce 1611) a vytvořil z ní na několik generací hlavní rodové sídlo. Původní rodové sídlo Lichnov prodal ve zpustlém a zadluženém stavu v roce 1618 krnovské komoře. K Chuchelné přikoupil navíc v roce 1625 Píšť a Owsiszcze. Pobělohorské události na dvacet let zavály panství do rukou Skrbenských z Hříště, aby Bernardův vnuk Karel Maxmilián Lichnovský znovu získané sídlo přestavěl na barokní zámeček. Finální podoba (na snímku) vznikla díky přestavbě do podoby novorenesančního zámečku, kterou realizoval Karel Maria v padesátých letech 18. století. O své rodové sídlo Lichnovští přišli po druhé světové válce na základě Benešových dekretů.
Karl Gottlieb, císařský komoří, rada apelačního soudu a říšský dvorní rada, obdržel od pruského krále dlouho toužebně očekávaný knížecí titul a stal se 1. pruským knížetem, tudíž zakladatelem knížecí linie. Rakousku a Marii Terezii oddaný Karl po marných pokusech u vídeňského dvora byl roku 1773 paradoxně povýšen do stavu pruských knížat a tak bylo nutno umně diplomaticky balancovat mezi oběma velmocemi. V roce 1775 koupil zámek Krzyzanowice a když v roce 1778 koupil od Wofganga Karla, svobodného Pána z Neffrzenu,zámek v Hradci nad Moravicí, leželo jeho panství částečně na pruském a částečně na rakouském území. Také následné sympatie Lichnovských se dělily mezi oba dvory.
Na portrétu stojí s loveckou puškou a psy, čímž prezentuje svoji velkou zálibu. Chuchelná však stojí na rovině a navíc zde není dostatek lesů. Když se naskytla možnost koupě zámku v Hradci s nádhernými lesnatými pahorky v okolí v rozloze 3 600 ha a vyhlášenou loveckou oborou s možností konání honů, neváhal ani chvíli.
Velmi dominantní postavou rodu Lichnovských byl bezesporu Karl Alois (1761 - 1814), syn Karla Gottlieba (portrét vlevo dole), všestranně vzdělaný muž a milovník hudby. Ten se do historie zapsal jako mentor a mecenáš mladého Ludwiga van Beethovena, kterého dvakrát hostil na Hradci a podporoval také i méně známé vídeňské hudebníky Františka Krommer-Kramáře či Antonína Vranického. Udržoval styky s Josefem Haydnem a Wolfgangem Amadeem Mozartem. Dopisoval si i s Johannem Wolfgangem von Goethem. Ve svém paláci ve Vídni často pořádal hudební koncerty pro znalce dobré hudby. V roce 1796 došlo k požáru zámku v Hradci, po kterém začal Karel Alois s jeho rekonstrukcí. Aby mohl financovat přestavbu vyhořelého panského sídla, prodal zámek v Odrách. Na Hradci byly strženy hradby a zasypány příkopy, takže vznikl prostor pro sadovnickou úpravu v anglickém slohu.
Zavedl rovněž v Hradci i Chuchelné lukrativní chov merinských ovcí, vyvážených do Ruska, což bylo finančně velmi zajímavé. Karel Alois dokázal prestiž rodu Lichnovských výrazně pozvednout a finančně zajistit.
Čtvrtý kníže Felix (1814-1848) na sebe dozajista poutá největší pozornost. Svým způsobem romantická a velmi temperamentní osobnost. Po krátkém dobrodružství ve Španělsku, ve kterém jen souhrou náhod nepřišel o život, se vrátil do Slezska. Také on navázal přátelství s mnoha významnými osobnostmi, zejména pak s hudebním skladatelem a klavíristou Ferencem Lisztem, který byl hostem jak v Krzanowicích, tak na Hradci. Felix sice působil na rakouském dvoře jako komoří císaře Ferdinanda I., ale později byl zvolen jako krajně pravicový poslanec Spojeného zemského sněmu pruského království za kraj Ratiboř (viz erb). Svoji pruskou orientaci na rozdíl od svého otce tak nezapřel.
V roce 1848 byl Felix zvolen poslancem frankfurtského parlamentu. Představil se jako skvělý a obratný řečník, ale během vypjatých dnů počínající zářijové revoluce svými postoji i krajně pravicovými politickými názory nepřiměřeně provokoval. Při večerní projížďce rozbouřeným Frankfurtem na počátku revoluce roku 1848 byli spolu s pruským generálem von Auerswaldem při obhlídce barikád přepadeni vzbouřenci. Nepomohl jim ani útěk a úkryt v zahradním domku. Byli nalezeni, vyvedeni a ubiti. Pruské vojsko, které po chvíli dorazilo, našlo naživu už jen těžce raněného Felixe, který o několik hodin později při plném vědomí odkázal své milované vévodkyni Dorotě Zaháňské zámek Hradec nad Moravicí. Před půlnocí za velkých bolestí zemřel.
Felixovo tělo bylo po velkolepém pohřbu ve stříbrné rakvi pokryté rudým sametem nejprve uloženo na frankfurtském hřbitově a později exhumováno a uloženo v rodinné hrobce v hřbitovní kapli v Hradci nad Moravicí. Zádušní mši celebroval Felixův bratr Robert. Pohřeb jak ve Frankfurtu, tak i v Hradci, nesl zřetelnou stopu režie vévodkyně Zaháňské.
Felix jako dědic a nástupce přejal po smrti svého otce správu rodinného majetku. Zruinované hospodářství mu pomohla postavit na nohy především jeho láska Dorotea de Talleyrand-Périgord, vévodkyně Dino ze Zaháně, pozdější zaháňská kněžna. Jejich vztahu nepřály konvence ani okolnosti (Dorotea byla stále vdaná za Edmonda de Talleyrand-Périgord), především však Dorotein pokročilejší věk, ale zejména budoucí události. Po smrti Felixe uznala kněžna Eleonora testament a Dorotea převzala hradecké panství, které o dva roky později v roce 1850 prodala zpátky Felixovu bratru Robertovi.
Říká se, že Dorotea byla matkou nemanželské dcery, pozdější velké české spisovatelky Boženy Němcové, která po matce zdědila její krásu, inteligenci a touhu být milována. Otcem nebyl Felix, ale s největší pravděpodobností kníže Clam-Martinic.
V roce 1860 Karel Max vybudoval v Chuchelné továrnu na zpracování lnu, která byla kolem roku 1915 zmodernizována, vybavena nejmodernější technologií i vlastní výzkumnou laboratoří a stala se nejefektivnějším a nejlépe vedeným podnikem v Německu. Na okraji Chuchelné postavil pro zaměstnance obytné domy a vznikla zde malá osada Resta.
Po smrti Felixe se novým v pořadí pátým knížetem a dědicem stal nečekaně jeho mladší bratr Karl Maria (1819-1901). Postupně se věnoval nákladným přestavbám svých zámků. Nejprve velkolepá přestavba v Chuchelné a po ní úpravy v Krzanowicích. V roce 1857 přechází do jeho rukou také Hradec, na kterém již sedm let hospodařil jeho bratr Robert. Dva roky poté se v Paříži oženil s Marií, princeznou Croy-Dülmen.
Karl Maria se po převzetí správy nad statky v pruské Chuchelné rychle odklonil od Rakouska ve prospěch Pruska. Posléze vstoupil do pruské armády a bojoval v prusko-rakouské i prusko-francouzské válce. V hodnostech to dotáhl až na generála jízdy. Byl nadšeným stoupencem císaře Viléma I. Mezi přátele Karla Marii můžeme počítat i předsedu vlády Otto Bismarcka a velkoprůmyslníka Alfréda Kruppa. Od roku 1854 zasedal v říšském sněmu a byl držitelem nejvyšších státních vyznamenání. Karl Maria Lichnovský byl náruživý lovec, který zval na hony ve svém panství velmi významné hosty. Díky tomu na Hradec zavítali také německý císař i ruský car.
Zvýšenou pozornost věnoval také lesnímu hospodaření, které mělo souvislost s jeho impozantní stavební činností. Sasští lesní odborníci zde zavedli nový systém při využití moderních strojů – lokomobil. Vedle produkce dřeva a finančních zisků se staly lesy zásobárnou zvěře pro zámeckou kuchyni.
Poslední výraznou osobností rodu byl kníže Karl Max (1860-1928), jediný syn a nástupce Karla Marii. Po maturitě vstoupil do pruské armády k pluku gardových husarů. Po převedení do zálohy se stal legačním radou ministerstva zahraničí, v roce 1887 císařským zmocněncem ve Stockholmu, později tajemníkem německého vyslanectví ve Stockholmu a ve Vídni. V diplomatických službách později působil v Bukurešti, Cařihradu, v Číně a Japonsku.
Po smrti svého otce se ujal správy rodinného majetku a zejména pak usiloval o dokončení rodinného knížecího mauzolea, aby tak naplnil přání otce. V březnu 1903 bylo hotové mauzoleum vysvěceno a ostatky Karla Marii sem byly přeneseny a pohřbeny. Rok poté se ve Florencii seznámil s komtesou Mechtildou.
Díky své perfektní znalosti angličtiny byl císařem v roce 1912 jmenován do funkce velvyslance a zplnomocněného ministra u dvora britského krále Jiřího V. Do Londýna odcestoval s celou rodinou a působil v něm v letech 1912-1914. Všemožně se snažil zabránit válečnému konfliktu, ale svou mírovou politikou se císaři znelíbil a byl odvolán. Jeho útlý spisek „Moje mise v Londýně“ líčí, jak se marně snažil zabránit budoucí válce.
Ještě během první světové války se pustil do rozvoje panství v Chuchelné. Adaptoval továrnu na len, stavěl i obydlí pro knížecí zaměstnance, modernizoval zámek. Celou svou energii investoval do modernizace celého hospodářství. V únoru 1928 po záchvatu mozkové mrtvice zemřel a je pochován v rodinném mauzoleu v Chuchelné.
Manželka Karla Maxe Mechtilde Christiana Marie Arco-Zinneberg (1879-1958) pocházela z bavorského rodu Arco-Zinneberg ze Schönburgu u Mnichova. Šlo o nesmírně pozoruhodnou ženu, výraznou, všestranně nadanou individualitu. Její zájem o soudobou literaturu dosvědčují čilé kontakty s Reinerem M. Rilkem, Karlem Krausem, Hugo von Hoffmannsthalem, Robertem Becherem, režisérem Maxem Reinhardtem a řadou dalších. Sama napsala několik úspěšných románů či povídek. Její sbírka moderního umění (Picasso a němečtí expresionisté) dodávala společně s orientální sbírkou Karla Maxe jejich sídlům zvláštní auru neobyčejné výjimečnosti. Prvá léta po svatbě téměř neopouštěla Chuchelnou a do Hradce, ve kterém císař Vilém II. pokřtil jejího nejstaršího syna Víléma, jezdila velmi zřídka. V Chuchelné se jim ještě narodila dcera Leonora a syn Michael. Po jmenování Karla Maxe velvyslancem Německa v Londýně jej i s rodinou následovala. Londýn si velmi oblíbila a její šarm se stal na řadu měsíců hitem londýnské smetánky. Jejími častými hosty zde byli mimo jiné spisovatelé G. B. Shaw či R. Kipling. Po manželově smrti se nepohodla se svým synem a pobývala u své sestry nedaleko Florencie nebo ve skromné usedlosti na francouzské Riviéře. V červenci 1937 se setkala se svou dávnou láskou z mládí Ralphem Hardingem Peto, anglickým diplomatem, a po dvou měsících se za něj provdala, čímž se stala anglickou občankou. Po dvou letech šťastného manželství koncem léta 1939 odjela navštívit sestru Helenu do Mnichova. Jenže mezitím vypukla válka, Mechtildě byl zabaven pas a jako Angličance určen stálý policejní dozor. Byla jí znemožněna cesta za manželem, nemohla ani za synem. Do Chuchelné se vrátila až po mnoha měsících. Když jí byl po válce navrácen pas, odjela za manželem, ale již se s ním nesetkala, protože v září 1945 zemřel. Přestože se na ni jako na britskou občanku nevztahovaly Benešovy dekrety a poměrná část majetku ve Slezsku jí zůstala, Mechtilde se odstěhovala do Londýna, který milovala. Obývala v něm malé apartmá, ve kterém ji navštěvovala z Itálie dcera Leonora. V posledních letech života trpěla revmatismem. V roce 1958 byla převezena do londýnské nemocnice s ledvinovou kolikou a 4. června ve věku 79 let zemřela. Je pochována v Denhamu u Londýna.
Zámek v Krzyzanowicích byl postavený v roce 1700 hrabětem Janem Bernardem Pražmou a po jeho smrti byl v roce 1708 prodán baronu Karolovi Gabrielovi von Wengerski. Dne 22 listopadu roku 1775 jej koupil jako další rodové sídlo Karl Gottlieb. Kolem roku 1856 jej Lichnovští od základů přestavěli v neogotickém slohu. Hosty tohoto zámku byli mimo jiné Ludwig van Beethoven a Ferenc Liszt. Ač se v něm Karl Max narodil, dával přednost Chuchelné stejně jako jeho syn Vilém, který zámek ve 30. letech 20. století prodal řádovým sestrám ze Shromáždění sester františkánek Panny Marie matky ustavičné pomoci. V současnosti je v zámku Dům sociální péče Růžový palác.
Velký sen Karla Marii o vybudování rodinného mauzolea naplnil jeho syn Karel Max. Umístil jej do parku poblíž chuchelenského zámku. Vybraná parcela však byla bažinatá, a proto ji bylo nutné stabilizovat osmdesáti piloty z olšového dřeva a důkladnou základovou deskou. Stavba začala v červenci 1902 a hotové mauzoleum bylo vysvěceno v pátek 11. března 1903, kdy zde byly po patnácti měsících uloženy ostatky Karla Marii. Pochováni zde jsou však jen Karlova manželka kněžna Marie a jejich syn Karl Max.
