Není ve Slezsku mnoho aristokratických rodů, které by se svým postavením a významem mohly rovnat Lichnovským z Voštic. Jejich rodokmen se začal psát v 15. století, ale tehdy šlo o nenápadnou rytířskou rodinu. Až během následujících staletí se dokázali vypracovat v rod, který nelze přehlížet. V jeho galerii nalézáme schopné hospodáře, úředníky i politiky těsně spjaté s vídeňským či berlínským císařským dvorem. Jedni sbírali vavříny na bitevním poli, druzí patřili k vysokému kléru, pro jiné se stala životním kolbištěm vysoká politika a diplomacie. Nechybí ani romantické legendy.
Jedna z nich se týká původu rodu, jehož praotcem měl být mytický Othenio de Grason, bojovník z křížových výprav původem z Burgundska. Odtud údajně ty hrozny vinné révy v rodovém erbu. Skutečná historie je prozaičtější a původ rodu klade do vsi Voštice nedaleko polské Pštiny. Jan z Voštic, který přišel do Lichnova ve službách Jana, knížete osvětimského a hlivického, se po sňatku s Žofií z Drahotuš, vdovou po Mikuláši Ganzarovi z Lichnova, stal pánem tohoto statku a odvodil z něj své příjmení Lichnovský.
Od 17. století se Lichnovští přesunuli na ratibořskou Chuchelnou. František Bernard, svobodný pán Lichnovský z Vošic, získal roku 1712 český a vzápětí také říšský stav. Byl to právě on, kdo svou přísahou věrnosti pruskému králi Fridrichovi II. vnesl do rodové tradice sympatie a povědomí sounáležitosti k pruskému královskému trůnu. Jeho syn a stavitel oderského zámku František Leopold byl posledním česky cítícím příslušníkem rodu Lichnovských. Ti nakrátko vlastnili v 18. století i Odry, ale poté co v roce 1778 koupili panství Hradec u Opavy, pozbyly pro ně Odry na atraktivitě, a tak je prodali.
V této době (po rozdělení Slezska) Lichnovští drželi panství na území dvou států – hradecké v rakouském a chuchelenské v pruském Slezsku. Toto křehké obojetné postavení bylo udržováno až do poloviny 19. století, kdy se dva ze čtyř bratrů, Felix a Karl Maria, obrátili k Prusku, zatímco Robert a Othenio zůstali věrni Rakousku
V roce 1778 přešlo hradecké panství do rukou knížat Lichnovských a patřilo jim až do roku 1945. Svou polohou i romantickém lesním okolím nad řekou Moravicí přitahoval zajímavé hosty, kterých se na Hradci vystřídalo hodně.
Když vlivem špatného hospodaření třetího hraběte Eduarda Marii přišly problémy a bylo nutné vyplácet rodinné příslušníky, Eduardův otec kníže Karel Alois si věděl rady. Investoval do nákupu ovci merino s jemnou vlnou, která šla velmi dobře na odbyt doma i v zahraničí. Ve chvíli, kdy se zdálo, že vše běží jak má, čerstvě rekonstruovaný zámek Hradec vyhořel. Poté dostal areál úplně nový vzhled – hlavní budova byla přestavěna na Bílý zámek, v jeho sousedství vznikl pseudogotický zámek Červený.
Statky Lichnovských navštívil i ruský car Alexandr I. a na místě dojednal dodávku plemenných ovcí pro Rusko. Ovčí chov rodiny Lichnovských čítal kolem dvaceti tisíc ovcí a dosáhl takové proslulosti, že byl označován za jeden z nejlepších v celé Evropě. Po smrti Karla Aloise navzdory boomu s chovem ovcí přivedl Eduard Maria své statky téměř k úpadku. Panství zachránil jen tím, že je převedl na manželku. Ta pak (kromě správy majetku) mu stačila porodit čtyři dcery a čtyři syny. Nejstarší dostal jméno Felix. Když mu bylo třicet, potkal vévodkyni zaháňskou paní Dorotheu, která byla provdána za Talleyranda–Périgorda a byla starší o jedenadvacet let. Ovšem vévodkyně byla na svůj věk velmi krásná. Byla i duchaplná. A ti dva se do sebe zamilovali. Čistý, nezištný vztah. V průběhu pěti let (po která tento poměr trval) uhradila Dorothea celý dluh, který vázl na rodinném majetku Lichnovských. Dvě stě tisíc tolarů.
Felix se stal iniciátorem stavby Vilémovy dráhy, která (přes Bohumín) propojila pruskou železnici s rakouskou Ferdinandovou severní dráhou. Byl zvolen do funkce ředitele společnosti východoslezské železnice. A protože měl velmi vyvinuté i sociální cítění, vyneslo mu to mezi lidmi značnou popularitu a ta mu na začátku revolučního roku 1848 pomohla při volbách do frankfurtského parlamentu.
Počínaje Karlem Gottliebem (1721-1788), prvním knížetem Lichnovským, který byl císařským komořím a později tajným radou ve Vídni, se táhne nepřetržitá řada pozoruhodných mužů. Gottliebův syn Karl Alois, všestranně vzdělaný muž a milovník hudby, dále Karlův syn Eduard Maria, který působil jako knihovník císařovny Marie Anny. Velmi zajímavý byl osud Mariova syna romantické a dobrodružné osobnosti čtvrtého knížete Felixe. Felixův bratr Karel Maria se vypracoval na generála jízdy v pruské armádě a na pruském dvoře získal významné kontakty, které dokázal využít jeho syn Karel Max (narozen na zámku v Krzyzanowicích), který byl v roce 1912 císařem jmenován pruským velvyslancem v Anglii a marně se snažil zabránit vypuknutí první světové války.
V Chuchelné byla po smrti knížete Karla Marii v roce 1903 dostavěna nová monumentální rodová hrobka. Ta měla nahradit stávající rodové pohřebiště, kterým byl starý hřbitovní kostelík sv. Jakuba v Hradci. Po smrti svého otce chtěl Karel Max naplnit jeho záměr a v prostorách starší uzavřené zahrady s rybníčkem situoval stavbu rodového mauzolea, které je přístupno veřejnosti.
Po válce Lichnovští o svůj majetek přišli a Maxův syn Vilém Herrmann, sedmý kníže Lichnovský, emigroval i s rodinou do Brazílie, kde se natrvalo usadili.
Osmý kníže Felix Michael, syn Hermanna a komtesy Mechtilde, se sice narodil v roce 1940 v Opavě, ale do školy začal chodit v Brazílii. V manželství s Ericou Rikacewskou se jim narodil v Curitibě devátý kníže Roberto a po něm Michael. Třetí syn Michael se narodil už v Buzios, které se stalo jejich domovem a kde žiji dodnes.
Hrabata Eduardo a Michael již navštívili stará rodinná sídla v Chuchelné a v Hradci, protože srdcem zůstali Evropany a rádi by každým rokem vlast svých předků rádi naštívili.